Filozofická  škola

KVANTONUMERIKA

KVANTONUMERIKA

Kvantonumerika je obor matematiky, který se zabývá obecně ZÁZNAMEM MNOŽSTVÍ, chcete-li, záznamem matematické mohutnosti, kvantity. Název představuje složené slovo ze dvou základních pojmů či termínů: KVANTUM – základní jednotka matematické abstrakce. NUMERACE – způsob zapisování kvant. Rozvoj výpočetní techniky si vyžádal nové přístupy k záznamům čísel (mohutností), neboť stroje neumí zpracovávat jakékoliv vágní vstupy. Ony potřebují definovanou jednotku ve smyslu fyzikální veličiny, aby jí posléze pouze čítaly (hromadily).

Kvantonumerika zkoumá především ČISTĚ POZIČNĚ NUMERAČNÍ SYSTÉMY, vztahy mezi nimi, TRANSFORMACI záznamů z jednoho systému do druhého, KONGRUENCI ZÁZNAMŮ (zbytkování), ARITMETICKÉ OPERACE se záznamy.

Kvantonumerika umožnila vznik NESTABILIZOVANÝCH ZÁZNAMŮ, kdy na různých pozicích záznamů se objevují KVANTA ROZDÍLNÉ POLARITY. Tento objev zrychluje strojové zpracování velkého počtu dat (čísel), neboť až výsledný záznam je určen ke stabilizaci, nebo-li převedení na shodnou polaritu všech pozic záznamu.

KVANTONUMERIKA  KONEC

SÁGA MNOHOSTĚNŮ

SÁGA MNOHOSTĚNŮ

Za MNOHOSTĚN je obvykle považován STEREOMETRICKÝ OBJEKT (bytost), jehož „kůži“ tvoří výhradně části roviny. Tato definice není však zcela přesná. Mnohostěn musí splňovat ještě některá další kritéria. Poněvadž ale pronik dvou rovin je vždy přímka a mnohostěn je bytost konečná, shledáváme na kůži mnohostěnů ohraničené proniky v podobě úseček, jimž obvykle říkáme Hrany. HRANA (H) je společná množina geometrických bodů dvou hraničních rovin, které nazýváme STĚNAMI (S). Společné body minimálně tří rovin (stěn) nazýváme VRCHOLY (V). Tato provázanost hraničních prvků mnohostěnů přivedla pana Eulera k podmíněné kvantifikaci. Od poloviny osmnáctého století už evropská civilizace ví, že mnohostěn je takový prostorový objekt, pro nějž platí rovnováha pro počty hraničních prvků:

S + V = H + 2

Dovoluji si připomenout a připojit ideu kvalitativní rovnováhy, kdy je v rovnováze i násobnost všech zúčastněných stěn /f(S)/ s mocností všech zúčastněných vrcholů /f(V)/.

Poněvadž mnohostěn může mít tvar i bytostí z živočišné říše včetně podoby lidské, pokusil jsem se vytvořit časovou posloupnost jednotlivých tvarů mnohostěnů a získal jsem tak představu o obecném „GENETICKÉM KÓDU“ mnohostěnů. A pak už byl jenom krok k nalezení podobenství okolo rození, růstu, příbězích a vzájemných vztazích mezi těmito podivuhodnými bytostmi. Sága mnohostěnů vypráví dlouhý příběh ze světa stereometrie.

Jak víme z příběhu lidí, jejich rodokmeny se vzájemně proplétají a někdy je obtížné je nejen rozluštit, ale i zapsat. Totéž platí i pro mnohostěny. Rodí se zde nejen dvojčata vícebuněčná, ale i jednovaječná, objevují se zde různé defekty, takže se pojmenovávají především bytosti s nějakou mírou symetrie.

SÁGA MNOHOSTĚNŮ KONEC

ORIENTACE 

ORIENTACE

Proces ORIENTACE má mnoho podob. Jednou z nich je i orientace v GEOMETRICKÝCH PROSTORECH (GP). ROZMĚRNOST GP rozhoduje o minimálním počtu souřadnic nutných k jednoznačnému určení polohy. V izotropních prostorech platí jednoduchá závislost. Počet nezbytných souřadnic je o jednotku větší než rozměrnost GP. V jednorozměrném prostoru potřebujeme dvě souřadnice (dvě informace), v dvourozměrném prostoru potřebujeme tři souřadnice (tři informace), v trojrozměrném čtyři souřadnice (čtyři informace). V GP se orientujeme podle orientačních objektů, za něž zpravidla volíme ORIENTAČNÍ BODY, které jsou buď v přítomnu „viditelné“, říkejme vlastní, a nebo body „v nedohlednu“, čili nevlastní, po nichž nám zůstává pouze „orientační směr“.

Orientační prvky (body nebo směry) tvoří konkrétní ORIENTAČNÍ SYSTÉM. Orientační směry se v přítomnu protínají v odměrných bodech (OB), ke kterým doměřujeme souřadnice polohy. Doporučuje se užívat orientačních systémů s homogenní N-ticí souřadnic, kde homogenita představuje jedno kritérium. Například všechny souřadnice nechť jsou délkové. U systémů s úhlovými souřadnicemi se nám to nezdaří.

Kolem každého orientačního bodu jsme schopni vytvořit iluzi souřadnicové sítě, kterou tvoří dvě množiny orientačních prvků. RADIÁLU si lze představit jako nositelku (čáru) odlehlosti od orientačního bodu a ORBITÁLU jako nositelku odlehlosti dvou lokalit (bodů) se shodnou odlehlostí od orientačního bodu, se shodnou radiálou. Kvalita „orbitály“ se mění s rozměrem prostoru. V GP(1) má podobu dvou izolovaných bodů, v GP(2) podobu ekvidistantní cykliky prvního stupně, v GP(3) podobu ekvidistantní cykliky druhého stupně.

V nezakřivených geometrických prostorech mají radiály podobu přímek, orbitály podobu kružnic nebo kulových ploch. Orientace v prostorech patří k velmi zajímavým procesům.

PS: V geometrickém Světě třetího řádu stačilo nalézt čtyři orientační /vztažné/ body, abychom nezbloudili. V člověčím Světě je třeba pěti vztažných bodů – majáků, aby jedinec pevně stál v prostoru a dobře se v něm orientoval. O prvních čtyřech běžně hovoříme. Jeto Láska, je to Zaměstnání, je to Přátelství a je to Koníček. Tím pátým je víra. Je to víra ve smysluplnost veškerého našeho počínání, víra v to, že jdeme správným směrem. A věřte přátelé, že zevnitř tohoto světa ten kolotoč a smysl stejně nezahlédneme.

ORIENTACE KONEC

MYSTIKA.

MYSTIKA V ZRCADLE DOBY

Rozsáhlá studie o společných počátcích a výchozích zdrojích pro rozvoj exaktních věd typu matematiky, fyziky či astronomie s méně exaktními, ale o to více veřejností obdivovanými a vyhledávanými naukami typu numerologie, pyramidologie či astrologie. To, že je vykopaná válečná sekyra mezi provozovateli a příznivci obou táborů, může působit kontraproduktivně zejména pro oficielní vědu, protože ta se uzavírá jakýmkoliv podnětům, které nejsou požehnány autoritami. Nesmiřitelnost zatemňuje mysl stejně jako přílišná vstřícnost jakýmkoliv blábolům. Pravdou ale zůstává, že skrytá symbolika v některých aritmetických či grafických a geometrických objektech může inspirovat k novým pohledům na mnoho dodnes neřešených problémů. Jen namátkou vzpomeňme pyramidu, pentagram, Davidovu hvězdu, svastiku či taoistický znak jin-jang.

Dodnes se v oficielní matematické vědě střetávají dvě pojetí čísla, rozdělující vědeckou obec na „aristotelovce“ a „platoniky“. Mně osobně je bližší pojetí Platonovo. Podobný „spor“ trvá i ve fyzice, zda existují zákony popsatelné úplně a bezezbytku rovnicí, nebo jen přibližné, statisticky odhadnutelné efekty. Oficiální věda staví svoji „víru“ na vědecké metodě, šarlatáni na „víře“ posluchačů. „Nalezení axiomatické úplnosti“ jakékoliv vědy zpochybnil Kurt Gödel, měřitelnost jakkoliv malých energií nebo částic zase Werner Karl Heisenberg svou teorií neurčitosti.

Dnes při potřebě přiblížit se více k malému (za jaderné částice), nebo zase přiblížit se více k velkému (za galaxie), využíváme stále více matematických teorií, které jakoby s fyzikou neměly nic společného. Vychází se přitom z obecně platných poznatků, jako je shodnost kvalit (Speciální teorie), relativní rovnováha (Obecná teorie relativity), a především symetrie jevů (součinitel Lambda). Ani co se týká logiky, si nejsme jisti, jestli lze vždy bez obav a zcela spolehlivě používat dvoupolohovou aristotelovskou logiku Ano-Ne, protože se připouští i „něco mezi“ nebo „nevím“ (fuzzy logika).

MYSTIKA KONEC

TAO a JA

TAO a JA

Zkratky představují název poměrně rozsáhlé studie o „Triviálních Aritmetických Objektech a Jejich Aplikacích“. Za Aritmetický (Algebraický) Objekt považujme nejen číslo ve smyslu a obsahu nějaké konkrétní kvantity (mohutnosti), ale i uspořádanou N–tici čísel. V takovém případě můžeme hovořit o objektech vícerozměrných, resp. číslech více parametrických. Příkladem dvou parametrického čísla je třeba „komplexní číslo“. Počet parametrů TAO není nijak limitován, pouze se s přibývajícím počtem parametrů vytrácí názornost a poněkud komplikuje přehlednost záznamů. Termín Triviální vyjadřuje nutnou i postačující podmínku, a tou je Racionalita všech parametrů objektu. Tato podmínka umožňuje vnímat objekt jako bezproblémový při interakci s jinými objekty i při interakci všech interních (vlastních) parametrů mezi sebou navzájem. Iracionalita (nerozumnost) je nežádoucí.

Triviální objekty vyplňují a zároveň i tvoří Aritmetický svět, navzájem si nepřekáží, podle potřeby se vynořují (Platon). Lze na nich demonstrovat a modelovat problémy vztahové (sociální), zobrazovací (technické), stavební (fyzikální) i mnohé další. Lze je použít i pro „nahlédnutí“ do čtyř a vícerozměrných geometrických prostorů. Také umožňují simulaci vztahů ve skupině tří a více bytostí (nebo parametrů) na všech možných vztahových úrovních. K tomu se výhodně použije pravidel pro trinomický, tetranomický až polynomický rozvoj.

TAO je zcela univerzální metoda pro popis problému.

TAO a JA KONEC

FERMAT 

FERMAT A JEHO VĚTY

Fermatův odkaz budoucím generacím lze přirovnat k odkazu Pythagorově. Pythagoras ukázal, že matematika se bude a musí ubírat cestou důkazu. Její budoucnost že nebude spočívat v počítání čehosi, nýbrž v názorné logice. Počty (kvantifikace, zjišťování mnohosti) patří do jiných oborů lidské činnosti. Například pastevectví, obchodu, hvězdářství, fyziky či ekonomiky. Matematika se musí zabývat pouze odhalováním rovnováhy (rovností) či nerovnováhy (nerovností) mezi dvěma jevy mnohostí, odhalováním přírůstků mnohosti podle předpisů i jejich konečných stavů (limit) a podobnými procesy. Fermat provokoval a vyzýval k hledání zobecňujících myšlenek, neřešení jednotlivostí, ale hledání myšlenkových proudů (spoluzakladatel kombinatoriky), návodů k co nejobecnějším řešením. A tady se přesouváme od porovnávání kvantit (mnohostí) k porovnávání kvalit (mnohostí).

Ukázkou tohoto přístupu jsou jím vyslovené dvě hypotézy (dnes už věty), z nich se jedné říká velká a druhé malá. Malou se podařilo dokázat poměrně brzy po jejím vyslovení, velká čekala celých tři sta padesát let na svůj důkaz. Mezi metodami důkazu má stále nejsilnější pozici „důkaz sporem“. Tato metoda spočívá ve vyslovení předpokladu na počátku bádání. Pokud se při zkoumání jevu ukáže, že výsledek popírá počáteční předpoklad, znamená to, že za matematickou pravdu lze považovat negaci předpokladu. Formulace problému může začínat: Proč … . Řešení formulovaného problému: Protože … . Napadá mne jedna taková dvojice kvalit, které se hodí k řešení výše zmíněných hypotéz sporem (Sudost – Lichost).

Proč je přirozené číslo liché? Protože není sudé, čili dělitelné na poloviny.

Návody na řešení těchto vět vychází právě z dvojice opačných kvalit, lichá (U) a sudá (E). Postupně dosazujeme za obecná čísla A;B;C;I;N;P s jejich předem definovanými kvalitami (prvočíselnost, přirozenost či celost) obecné kvality protilehlé, opačné (E;U), a zkoumáme, zda nedochází ke sporu v předpokládané rovnováze (rovnici). A to je vše.

Malá věta:

(N^P-1 – 1) / P = I

N = Přirozené číslo; P = Prvočíslo; I = Celé číslo; N/P≠ I

Velká věta:

A^N + B^N = C^N

A, B, C = Celá čísla N= Přirozené číslo; N < 3

Kvality (E;U) s operandy představují tzv. Kvalitativní vztahy či Rovnice a Nerovnice.

Například: E ± U = U ; E ± E ≠ U ; E x U = E; U x U ≠ E, U^N = U ; E^N = E; atd.

Na základě těchto odvozených jednoduchých pravd dokážeme řešit i mnohá další zadání.

Ukáže se, že malá věta je pouze jedním z možných řešení a platí nejen pro P = prvočíslo. Malá věta se stala nosnou myšlenkou pro vytvoření šifrovacího systému RSA, který dnes představuje nerozlomitelnou šifru pro kryptoanalytiky. Tento systém je více znám jako VEŘEJNÝ KLÍČ a je používán v bankovnictví, internetovém obchodu, ale i k utajení supertajných zpráv vládních i vojenských činitelů.

U velké věty záhy zjistíme, že nutnou podmínkou pro A;B;C je to, aby platilo: U^N + E^N = U^N

Za použití obecného binomického rozvoje prokážeme, že pro N>2 se dostáváme do sporu, neboť na jedné straně rovnice zůstává po úpravách sudé číslo, na druhé liché. E≠U je první a nejdůležitější premisa (předpoklad) nejen pro Fermatovy věty, ale i pro všechny další úkoly.

FERMAT KONEC

SVĚTLO

TEORIE HRANY SVĚTELNÉ

Každé zobrazení podléhá pravidlům světelného rozpadu a odrazu. Pokud nalezneme ostrý (skokový) přechod jedné vlnové délky v druhou (rozhraní), pak tento přechod nazvěme SVĚTELNOU HRANOU, na níž se "láme světlo". Každé jednotlivé světlo je ohraničeno světelnou hranou (H), kterou si představte jako cykliku prvního stupně, prostý a uzavřený čárový objekt. Pokud můžeme pozorovat celou SVĚTELNOU SITUACI, pak o ní můžeme říci, že je v rovnováze. Ale nejen to, i každý VÝSEK světelné situace musí být v rovnováze. ROVNOVÁHU světelné situace pozorujeme a posuzujeme jak z hlediska KVANTITY, tak i KVALITY.

Lokality , kde se světelná hrana větví či láme na více svých částí, na SVĚTELNÉ STRANY, nazýváme SVĚTELNÝM UZLEM, kterému přisuzujeme takovou mocnost, kolik uzel ve své těsné blízkosti signalizuje SVĚTELNÝCH POLÍ (Ploch (P) odrážejících tutéž vlnovou délku). Světelná strana (S) spojuje vždy jen dva konkrétní světelné uzly (U), a tudíž odděluje pouze dvě světelná pole (P). Světelná hrana (H) odděluje (minimálně) jednostranně jediné světlo, mohou se na ní nacházet světelné uzly, ale nemusí. Pokud se ve světelné situaci nachází plocha, která světlo pohlcuje, můžeme jí směle nazvat „ČERNOU DÍROU“ K té potom přistupujeme dvojím způsobem. Buď její obrys nazveme „LEMEM“ černé díry (černou díru značme D), a pak mají body lemu L (L= D/2) poloviční mocnost oproti mocnosti světelné strany (M_S=2), (M_L=2/2= 1), nebo tuto plochu označíme jako „černé pole“, a pak jeho obrys je standardní hranou s body minimálně dvojmocnými. Pojetí ve smyslu lemu černé díry naznačuje, že v celkové světelné situaci se lemy vyskytují párově.

Světelné pole má násobnost (N) odpovídající počtu uzlů nacházejících se na jeho světelné hraně. Součet všech násobností polí světelné situace je ekvivalentem k počtu všech mocností uzlů (M) ve světelné situaci. Jedno ze světelných polí, považované za původní (A), můžeme nazvat „APEIRONEM“, čili tím, z něhož povstala konkrétní světelná situace. Rovnováha kvantity má následující podobu:

P + U + D = A + H + S

Teorie Hrany Světelné podává důkaz k problému zvanému: HYPOTÉZA ČTYŘ BAREV

SVĚTLO KONEC

PŘÍSPĚVEK KE GOLDBACHOVI

GOLDBACHOVA HYPOTÉZA

Hypotéza vyslovená učitelem mladého ruského cara Petra II. patří dle mého názoru k nejúžasnějším problémům Teorie čísel. V roce 1742 napsal Christian GOLDBACH kyklopovi matematické analýzy Leonhardu EULEROVI zdvořilý dopis s přáním, zda by se nepokusil dokázat skutečnost, že kterékoliv sudé číslo se mu doposud podařilo sestavit ze dvou prvočísel, nebo naopak, že je bylo možné rozdělit na dvě prvočísla. Euler se zřejmě velmi snažil, ale neuspěl. Neuspěl ani nikdo po něm, takže je zde hozená rukavice panem Goldbachem. Mnozí ji zvedli a zase zahodili.

Jak už to bývá, je tu jednoduché zadání problému, který možná nemá důkaz zvládnutelný lidskou myslí. Označíme-li sudé přirozené číslo symbolem E a dvě prvočísla P₁ a P₂ (obě lichá a mohou být dokonce identická), pak můžeme psát vztah, o němž je řeč:

E = P₁ + P₂

Také jsem se nedávno nechal zlákat „na zemi se válející rukavicí“ a na chvíli ji zvedl. Zkusil jsem ji zkoumat ze čtyř směrů poznání (statistikou, kongruencí, vlnovou teorií, kanonickým rozpadem) abych zjistil, že celý problém tkví ve vývoji vlastnosti, kterou běžně nazýváme „PRVOČÍSELNOSTÍ“. Upozorňuji čtenáře, že tento problém už není jen matematický, ale zejména a především filosofický, tudíž lidský. Prvočíselnost lze přirovnat k Prvorozenosti. Pokud se přestanou objevovat v plynutí času (nárůstu mnohosti) prvočísla, pak výše uvedený vztah nemá obecnou platnost. Pokud se lidem přestanou rodit děti, pak všechno předchozí lidské chování a konání byl přírodní omyl. Nesmyslná vesmírná epizoda! Protože však věřím, že lidské chování řídí vyšší principy než krátkodobé úlety lidí samotných, stejně tak věřím, že v mnohosti se budou stále objevovat noví prvorozenci, prvočísla. Největší nadějí v teorii rození prvočíselnosti a obecné platnosti výše uvedeného vztahu jsou dvojčata, která je třeba hledat kolem přirozeného násobku šesti.

PŘÍSPĚVEK KE GOLDBACHOVI KONEC

ČTVERCOVKY a RAO

MAGICKÉ ČTVERCOVKY,

PLANETÁRNÍ TABULKY nebo NĚCO VÍCE?

Vrcholným dílem ČÍSELNÉ MYSTIKY starověku se staly ČTVERCOVKY, astrology vnímané jako PLANETÁRNÍ TABULKY. Jedná se o plošná uspořádání přirozených čísel na čtvercové síti. Pravidelnost obrazců je pro člověka stejnou jistotou jako východ Slunce, Měsíce nebo planet. Odtud asi název planetární tabulky, neboť představují číselnou harmonii podobnou kosmickému řádu. Ve čtvercové mozaice záznamu přirozených čísel se žádný záznam čísla nesmí objevit více jak jedenkrát. Starověk a středověk zkoumal prvních sedm základních čtvercovek, neboť právě tolik pravidelně se pohybujících světel na noční i denní obloze lidé rozpoznávali. Čtvercovkám, ve kterých byla použita nejmenší možná přirozená čísla, říkejme ZÁKLADNÍ (Primární). Každé z oběžnic Země věnovali jeden z těchto algebraických „zázraků“. Zopakujme si jejich jména. Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Jak k přiřazení čtvercovek jednotlivým oběžnicím došlo, o tom lze jen spekulovat. Byla tu však astronomy (astrology v jedné osobě) již vytvořena ucelená teorie nebeských sfér, za nimiž se nachází jen křišťálová a neměnná kulisa světelných útvarů. Teorie říkala, že nejnižší sféra je měsíční a nejvyšší saturnská. Saturnu byla přidělena nejmenší čtvercovka, Měsíci z prvních sedmi největší. Svoji roli zřejmě sehrála relativní velikost na obloze. Úžas nad čtvercovkami vyvolává skutečnost, že součet čísel ve všech řádcích i sloupcích, ale i v obou diagonálách (úhlopříčkách), je stálý, konstantní, neměnný.

OBECNÝ OBRAZ ČTVERCOVKY A

Jednotlivým číslům obecné čtvercovky A říkejme PRVKY čtvercovky. Prvnímu indexu J u obecného prvku A_JK říkejme řádkový, druhému indexu K v pořadí říkejme sloupcový.

A₁₁ A₁₂ A₁₃ ... ... A_1A

A₂₁ A₂₂ A₂₃ ... ... A_2A

A₃₁ A₃₂ A₃₃ ... ... A_3A

... ... ... ... ... ...

A_A1 A_A2 A_A3 ... ... A_AA

Sledováním obecného obrazu čtvercovky si všimneme, že v hlavní úhlopříčce (směřuje zleva nahoře vpravo dolů) se vyskytují prvky A se shodným řádkovým a sloupcovým indexem. Ve vedlejší úhlopříčce (směřuje zleva dole doprava nahoru) se vyskytují prvky A, mající číselný součet obou indexů konstantní K (K=A+1). Kdo se už setkal s maticemi a jejich determinanty, ví, že výše popsaný obecný obraz planetární tabulky představuje ČTVERCOVOU MATICI. Řekněme to naplno. STAROVĚK pracoval se „čtvercovými maticemi přirozených čísel. To je pozoruhodné! Což přehodnotit dějiny matematiky!?

Čtvercovky skrývají mnohá tajemství, protože jsou skutečně čímsi výjimečným a dokonalým.

Prvním zajímavým aspektem je „počet tváří“ jedné a téže čtvercovky. Můžeme zde mluvit podobně jako u Měsíce nebo Venuše „o přivrácených nebo odvrácených tvářích“. Každá čtvercovka A=3 má čtyři přivrácené a čtyři odvrácené tváře. Čtvercovka A=4 jich už má po šestnácti.

Základních čtvercovek (primárních, KARDINÁLNÍCH) můžeme sestavit tolik typů (mohutností či rozměrností), kolik nám umožní celá množina přirozených čísel.

Čtvercovek posunutých (pořadových, ORDINÁLNÍCH) o hodnotu posuvu P (1 až n) můžeme sestavit tolik, kolik nám umožní celá množina přirozených čísel.

Lineárně zvětšených (přirozeně NÁSOBNÝCH) můžeme sestavit tolik, kolik nám umožní celá množina přirozených čísel.

SVĚT ČTVERCOVEK (Vesmír, Kosmos) je při výše uvedených třech na sobě nezávislých proměnných už tak velký, že kdybychom jednu přiřadili každé hvězdě, měsíci a planetě ve skutečném Vesmíru, ještě by nám nějaká zbyla.

Čtvrtou nezávisle proměnnou u čtvercovek je inflace, a takovým čtvercovkám říkáme ČTVERCOVKY INFLAČNÍ. I tato proměnná je omezena jen celou množinou přirozených čísel.

Tím však výčet všech možných čtvercovek nekončí . Sudé čtvercovky (A=2n+2) mají odlišné vlastnosti od lichých čtvercovek (A=2n+1). A právě sudé čtvercovky se mohou klonovat. Ze starších – větších čtvercovek – vytržením jádra vytvoříme mladší – menší, ČTVERCOVKY – KLONY. Klony jsou však pouze speciálním případem MUTANTŮ (mutací), jichž je obrovské množství.

Na počátku zdánlivě banální hra s přirozenými čísly otevřela obrovský prostor pro fantazii a objevování nových světů. Zapojíme-li do hry charakteristická čísla čtvercovek, tzv. Determinanty, pak se nestačíme divit. Planetární tabulky začnou dýchat, objevíme u nich tep či puls a natočíme EKG. Pochopíme, proč starověcí astronomové je přiřadily oběžnicím právě tak, jak je přiřadili. Najednou se objeví anomálie na Sluneční tabulce (snad erupce) a další zajímavosti, jako například, kde se vzala u Sumerů šedesátková numerační soustava. Tady máte číselné přiřazení:

Měsíc (A=9) Merkur (A=8), Venuše (A=7), Slunce (A=6), Mars (A=5), Jupiter (A=4), Saturn (A = 3) . Poněkud zvláštní spojení čtvercovek s oběžnicemi, nemyslíte?

Čtvercovky jsou jedním z mnoha druhů a typů ROVNOVÁŽNÝCH ARITMETICKÝCH OBJEKTŮ (RAO).

ČTVERCOVKY A RAO KONEC

STOPY z KOSMU

STOPY NÁVŠTĚVNÍKŮ Z KOSMU

Zpráva o jevech na Zemi, které vzbuzují rozpaky nad tím, zda si je správně vysvětlujeme.

Trvalou záhadou zůstává například otázka: Jsou pyramidy luxusním hrobem vladařů, zejména v Egyptě, nebo nás mají upozornit na obecně platné zákony celého Vesmíru či Kosmu? Je zášť egyptologů vůči tzv. pyramidologům namístě, a nebo každá parta řeší jiné otazníky? Je v pyramidách hladkých i stupňovitých, nacházejících se na všech kontinentech Země, skryto tajemství poznání rozumných bytostí? Na toto vše a jiné záhady naleznete odpovědi na stránkách těchto zpráv, přičemž vůbec nejde o žádné spukulativní hypotézy, ale čistě jen a jen o exaktní poznatky pozemské vědy.     

STOPY z KOSMU

PYRAMIDY versus POČÍTAČE

PYRAMIDY versus POČÍTAČE 

Stupňovité pyramidy jsou stvořeny (nevíme, zda je to záměr, ale to není podstatné) k provádění výpočtů všeho druhu, k záznamům funkcí, ba i výuce infinitezimálního počtu. Že slouží jako kalendáře měsíční nebo sluneční se obecně ví. Nacházejí se na všech kontinentech, v mikro i makrosvětě, pouze z lidských hlav se jaksi vytratily. Je to škoda pro všechny pozemšťany.

PYRAMIDY versus POČÍTAČE   

LOVCI PEREL

LOVCI PEREL

V hlubokých oceánech přirorozených čísel se nacházejí vzácné perličky - prvočísla. Toto je příručka pro lovce, jak hledat perly, mající v dekadickém záznamu tisíce pozic. 

LOVCI PEREL