Filozofická  škola

 

 

 

TEORIE VŠEHO

ZOBRAZENÍ

  

ÚVODEM

     Hned úvodem si udělejme pořádek v použitých pojmech. Zobrazení je produkt technického postupu při obecném modelování problémů. Technickým postupem tedy může být například kreslení nebo stavění za vzniku produktů typu schémat (plošných obrazců) nebo modelů (prostorových pomůcek), na nichž posléze zkoumáme zákonitosti jevů. Při studiu každého zobrazení pak musíme abstrahovat (oddělit) předmět studia od produktů, oprostit se od prostorovosti použité techniky zobrazení. Jestliže je geometrický bod zobrazen jako kroužek nebo kulička, pak rozum jej musí oprostit od jakéhokoliv rozměru, neboť geometrický bod přece žádný rozměr nemá.

    Zobrazení vztahu mezi dvěma geometrickými body provádíme nakreslenou čarou (Spojnicí) nebo jejich spojením drátem či trubkou, ale doopravdy jejich vztah je neviditelný a nehmatatelný. Odehrává se pouze v naší mysli. Jestliže geometrický bod navázal m vztahů (Spojení - S) s  jinými geometrickými body (třeba čtyřmi různými), pak jej nazýváme m – mocným (čtyř – mocným). Zobrazené body nazýváme Uzly konkrétního mocenství. Zobrazené body Spojnic (vztahů) jsou vždy dvoumocné (vztah může vzniknout pouze mezi dvěma entitami – objekty).

     Už vztahy (Spoje) minimálně tří Uzlů (geometrických bodů) se mohou zacyklit. Jestliže se za sebou seřadí n vztahů mezi n různými body, pak tuto uzavřenou soustavu vztahů nazveme n – násobným Polem (hraniční n – násobnou cyklikou Pole). Mocenství m Uzlu (bodu) může nabývat hodnoty od nuly (0) až po nekonečno (∞), stejně jako násobnost n Pole. Nultá či nekonečná násobnost pole nastává tehdy, pokud všechny obrazotvorné body vztahu jsou dvojmocné. První násobnost pole nastává tehdy, pokud jediný obrazotvorný bod vztahu je troj nebo vícemocný. Druhá násobnost pole nastává tehdy, pokud dva obrazotvorné body vztahu jsou troj a vícemocné, atd.   

    Z výše uvedeného tedy vyplývá, že uzlový bod (U) nemůže být nultého mocenství (m=0) nebo druhého mocenství (m=2). Body druhého mocenství jsou vyhrazeny (slouží pouze a výhradně) k zobrazení vztahu (Spojnic, Stran apod.). Na těchto myšlenkových základech je postaveno několik teorií vnímání jevů fyzikálního světa, ať už se jedná o Teorii sítí, Teorii těles, Teorii obrazů, Teorii poutí nebo jiných teorií.      

TEORIE SÍTÍ

 

     Skutečné sítě či rozvody (nikoliv jejich zobrazení na papíře či jiném nosiči) jsou určeny k transferu (přemístění) energií, hmot a informací z místa zdrojů do míst (pozic) spotřebitelských. Teorie sítí připouští jednosměrné (slepé) cesty, tj. situace, kdy cesty končí u posledního spotřebitele. Topologicky (graficky) to znamená, že uzlové body zobrazení mohou být i jednomocné. Rovnováha sítí je dána vztahem (rovnicí) [1].

[1]                                                   P + U = S + 1

    Přičemž P představuje počet uzavřených Polí (hraničních cyklik, kruhových objezdů), U počet Uzlových bodů (zdrojových nebo odběrových lokalit) a S počet Spojnic (vodičů, potrubí, komunikačních cest) mezi dvojicemi Uzlových bodů. 

TEORIE TĚLES

 

    Teorie se zabývá definováním těles, ohraničených výhradně částmi roviny.  Standardně je v češtině nazýváme mnohostěny (polyedry). Hraničními objekty těchto těles jsou mnohoúhelníky (polygony). Průsečnice hraničních rovin představují přímky, ale poněvadž jde o jejich části, mění se v úsečky. Tři a více hraničních úseček vytváří Uzlový bod, nazývaný v tomto případě vrcholem. Zachovejme však původní terminologii z teorie sítí a rovinnou stěnu nazvěme Polem, vrcholy nazvěme Uzlovými body a původní hrany nazvěme Spojnicemi Uzlových bodů. Pro mnohostěny a počet jejich tvarových prvků pak platí rovnováha (rovnice) [2].

[2]                                                   P + U = S + 2

    Nutnou podmínkou pro vznik polyedru je možnost dostat se po spojnicích z kteréhokoliv Uzlového bodu do kteréhokoliv jiného Uzlového bodu. Na polyedru se nesmí objevit singularita prvního ani druhého stupně, pak by se jednalo o kontakt dvou těles (model dvou krychlí).  

TEORIE OBRAZŮ

 

      Teorie definuje nezměnitelnou rovnováhu nejobecnějšího plošného zobrazení jakýchkoliv objektů, kdy nenastává plynulý přechod mezi dvěma sousedními světelnými poli, ale naopak, tento přechod je ostrý a jednoznačný.        

  Tuto teorii též nazýváme Teorií Hrany Světelné. Uzlové body jsou minimálně trojmocné. Symbolem P značíme světelné Pole téže barvy. V teorii nabývá Pole jakékoliv násobnosti (0; 1; 2; 3; 4; …; ∞). Světelná hrana (cyklika I. stupně) omývaná (alespoň jednostranně) jediným světlem se nazývá Břehem (značme B). Symbolem S značíme Spojnici dvou Uzlů. Pro jakékoliv zobrazení platí rovnováha (rovnice) pro počty zobrazovacích prvků [3].

[3]                                                 P + U = S + 1 + B

   Rovnováha platí nejen pro celkový obraz, ale i pro každý jeho výřez, přičemž průmětnou obrazu může být povrch jakéhokoliv tělesa.  

 

TEORIE POUTĚ

   Teorie popisuje příběhy živých bytostí (lidí), neživých věcí (dopisu), ba i abstraktů (myšlenek). Předchozí teorie se zabývaly statickými jevy (mžikovým zobrazením jednoho stavu). Síť, těleso či obraz, všechny tyto jevy nesledují pohyb či vývoj jejich podstaty, pouze zachycují určitou danou situaci stavu věcí.    Teorie poutě zkoumá fiktivní stopu, kterou v prostoru zanechává samostatně se pohybující objekt (jeho příběh). Tato stopa je po celou dobu existence objektu souvislá, spojitá. Do hry tedy vstupuje kromě prostorovosti ještě další parametr (proměnná), kterým je čas. Zobrazujeme proto časoprostor, který má svá specifika. Stopa je časovou retrospektivou situací, v nichž se objekt v minulosti objevil. Každý bod stopy poutě má svojí minulost (bod proti směru šipky času) a budoucnost (bod ve směru šipky času). Kromě dvou bodů (základních lokalit). Jimi jsou místo (bod) vzniku (zrození, počátek pouti) a místo (bod) zániku (smrt, konec pouti). Tyto body zobrazení mohou být i jednomocné. Ostatní body zobrazené pouti jsou minimálně dvojmocné.  

    V časoprostoru se nikdy nemůžeme dvakrát ocitnout v tomtéž čase v téže lokalitě.  Sledovaný objekt však může opakovaně procházet jedinou lokalitou, ovšem pokaždé v jiném čase. Tak vzniká na stopě Uzlový bod. Na záznamu (zobrazení stopy) poutě se tedy mohou objevit maximálně dva uzlové body liché mocnosti. Pokud by se přece jenom objevilo na stopě více bodů s lichou mocností, pak trčící obousměrné cesty je nutné symbolicky označit v koncovém bodě smyčkou nebo kroužkem, který počítáme mezi spojnice.   

    Pokud tedy stopa sama sebe protne, vznikne Uzlový bod, ale i obrazové (časové) Pole (cyklika, smyčka). Vznikají tak i Spojnice dvou Uzlových bodů, včetně Spojnice jednoho a téhož bodu. Platí zde záznamová rovnováha, daná vztahem (rovnicí) [1].        

[1]                                                    P + U = S + 1

 

TEORIE (S)TVOŘENÍ

  Tato teorie vychází z teorie obrazu, který se mění v čase. Jde tedy o kontinuální záznam proměny jevů v plošném i prostorovém zobrazení (filmování či stavění). Tato teorie, resp. počínání, je největším a nejširším záběrem při dokumentování přírodních, politických, sociálních a jiných jevů. Čas, který vstupuje do těchto jevů, ukazuje na dynamiku vývoje politického uspořádání (map), rozvojů měst nebo například průběhu povodní.

  Teorie tvoření zaznamenává kvantitativní rovnovážnost všech událostí rovnicí

[3]                                                 P + U = S + 1 + B

  Umíme však kontrolovat každou situaci ještě tzv. „kvalitativní rovnicí“. Ta vychází z jednoduché úvahy. Každá spojnice S totiž patří vždy pouze dvěma konkrétním uzlům U nebo dvěma konkrétním polím P. Sečteme-li násobnosti n všech polí P, resp. sečteme-li mocenství m všech uzlů U, pak jejich součty odpovídají dvojnásobnému počtu spojnic (stran) S.    

[4]                                      Σ   n_i . P_i   = Σ  m_i . U_i   = 2.S

Stvoření čehokoliv je prostoupeno dualitou, dvojím pohledem na každý jev, a tak se zobrazuje ve smyslu třetího přírodního zákona, který nazýváme symetrií.                                                                       

TEORIE VESMÍRU

    ARISTOTELES při vytváření svého filosofického systému dospěl k závěru, že samotný počátek všeho se nutně nachází v Hlavním Hybateli, který v židovské teologii přijal jméno Jahve (JaHo;JHVH), později v křesťanské teologii Hospodin a nakonec v muslimské nauce Alla. První (a možná i poslední) akční příčina všech jevů, první zákon Stvoření, spočívá v Boží Lásce, soudržnosti všech jednotlivostí v celku. Této grácii dali fyzikové jméno Gravitace. Podle posledních vědeckých poznatků se zdá, že za vším ve Vesmíru můžeme skutečně pozorovat tuto „ženu“. Druhou, taktéž božskou bytostí (grácií), která se na Stvoření Světa stejnou měrou podílí, je Změna. Projevuje se vzájemným (relativním) Pohybem částí stvoření, Transformací jednotlivých Energií, Tvarů a Entit. Třetí a poslední grácií, která je původcem stvoření, je Rovnováha, která na sebe bere více podob, jako je Symetrie, Zrcadlení, atd.

    Vytvářením představ o prvním hybateli se lidstvo zabývá již tisíce let. Mudrci se dohadují o tom, zda první hybatel je jeden nebo jich je více, a sídlí buď na Olympu, nebo v Nebi. Podle Aristotela musí být nutně vně (mimo) Stvoření (za jeho hranicí), aby jej mohl naprogramovat, spustit a mohl v něm prosazovat svojí vůli. Podle některých jiných filosofů je uvnitř stvoření (například hluboko za Atomem), a tak může ovlivňovat a kdykoliv i kdekoliv okamžitě prosazovat svojí vůli. Jsou filosofie, které dokonce tvrdí, že celé stvoření je tělem hybatele, bytostí a jednotou, neexistuje svobodná vůle částí.  Vidíme, že nás lidi trápí hledisko prostorové i časové. Teologie Abrahamova (židovsko–křesťansko–muslimská) předpokládá, že vše, co bylo třeba stvořit, bylo stvořeno v prvních šesti etapách (krocích či dnech), a poté už Stvořitel takto rozeběhnutý stroj (neživé i živé přírody, se zákony a pravidly) jen pozoruje, protože jej vybudoval pro potěchu lidských smyslů a dal do správy člověčího rozumu. Jednou v minulosti však už zasáhl, když lidé ztráceli rozum a nežili podle přirozených norem a zákonů. Téměř vše živé vyhubil při potopě světa, ale dal šanci přežít rodině jednoho ze spravedlivých. S tím pak po apokalypse uzavřel ústní smlouvu, kterou stvrdil nebeským úkazem (duhou).

    Křesťanská a muslimská teologie předpokládá, že duše bytostí majících duši přejdou po smrti do prostoru jiné dimense, kde se mohou setkat se Stvořitelem. Východní teologie staví více na společném údělu všech živých (někdy i neživých) objektů, na větší účasti v jednotě, projevené karmou jednotlivosti. Dalo by se říci, že Newtonovské paradigma (představa o fungování světa) vyhovuje svými atributy absolutního prostoru a času více teologiím vzniklým v abrahámovském prostoru, kdežto paradigma Einsteinovo svou vzájemnou provázaností času a prostoru, jejich relativizací, teologiím východním.

   Hledisko prostorové, týkající se stvoření vesmíru, v nás budí zvědavost větší než hledisko časové, protože představy prostorové se nám zdají srozumitelnější a snadnější. To, že veškeré stabilní hmotné částice (vnímatelných objektů) vznikly dle posledních vědeckých teorií do dvou sekund od spuštění procesu stvoření, se nám zdá být šílené. No budiž! Nicméně všechna „hmotnost“ vesmírných těles, které dokážeme pozorovat (galaxií, sluncí – hvězd i planet) byla prý již v této krátké době vytvořena a umístěna v nepatrném prostoru. „Materie“, ze které byly vytvořeny částice, měla v čase t = 0 sec., prý objem špendlíkové hlavičky, ba něčeho ještě méně objemného. Jenom hlupák se prý ptá, co bylo kolem téhle „hlavičky“, kolem zárodku dnešního světa.

    Jasně, přece prostor a čas před Big–Bangem (velkým třeskem) nebyly, tak proč se hloupě ptát! Ale stejně! Co kdyby něco na způsob prostoru již existovalo, ale nic zajímavého se v něm nedělo. Singularita tohoto původního prostoru spolu se singularitou časovou mohly být počátkem stvoření zcela nového Světa, s novými parametry (konstantami), nesrovnatelnými s okolním lůžkem. To by se naplnily představy kosmologií indiánů nebo jiných civilizací o počátečním vejci. A tak zůstáváme odkázáni na víru, ke které se přikloníme, která se nám zdá být nejbližší a užitečnou. Zda je to náboženská víra či víra vědecká, záleží na každém jedinci. 

    Einsteinovo paradigma si postavilo mnohé nepřekonatelné bariery. Jednou je například konečná relativní rychlost hmotnosti. Podle tohoto postulátu se žádná ohraničená dávka energie (částice) nemůže v našem vesmíru pohybovat rychleji než elektromagnetická (například světelná), které jsme dali jméno foton. Podle výpočtů jsme usoudili, že nejvyšší relativní rychlost v našem paradigmatu je rychlost světelného fotonu ve vakuu (c = 300 000 km/s). Nedávno se vědci z projektu CERN (urychlovače ve Švýcarsku – cyklotronu) přiznali, že už rok opakovaně měří rychlost částice zvané „elektronové antineutrino“, která lítá do Itálie jak šílená. Rychlostí vyšší než je stanovená hranice. Co s tím? Buď nalézt chybu v měření, nebo předělat paradigma. Jak tohle dopadne, to si netroufnu ani představit. Předělat paradigma je hrozná představa. Svět by byl jiný. 

       Doposud jsme vycházeli z toho, že obecná teorie relativity (gravitace) je tak úžasně krásná, že jsme v poslední době ani nezapochybovali o její správnosti. Krásně do ní zapadala stávající (vědecká) kosmologie, teorie černých děr apod. Einsteinem vytvořená ekvivalence hmotnosti a energie, zapsaná slavným vztahem E = k . m, kde konstanta k = c², vypovídá o skutečnosti, že hmotnost elektromagnetických kvant (fotonů) je srovnatelná s hmotností stabilních částic v relativním klidu, například elektronů. Experimentálně je prokázáno, že platí obousměrná směna (klidové hmotnosti v energii částic a naopak).

    Kosmologie, které předpokládají totální (úplný) počátek všeho (velký třesk nebo Boží stvoření) se příliš nezabývají otázkou, zda byl prostor a čas před okamžikem t = 0. Biblické Stvoření světa je však poněkud prozřetelnější, protože mluví o propasti, nad níž se vznášel Duch boží. Propast tak trochu evokuje pojmy Hloubka, Prázdnota, Neuspořádanost a Nezměřitelnost. Ba i matematické Nuly, dle Anaximandra čehosi apriorního, původního (Apeironu). To, že Bůh začal tvořit za předpokladu čehosi do té doby nedefinovatelného, se mi líbí mnohem více, než to, že vše stvořené bylo vtěsnáno do ničeho, do nulového prostoru. Singularita prostoru snad nemusí nutně představovat nulový rozměr, ale například nemožnost jeho změny, stav s nulovým stupněm volnosti. Třeba dnes představovaný prostor za horizontem černé díry.

   Pokud by počátek námi vnímaného světa odpovídal představám uvnitř černé díry, pak by něco kvalitativně podobného (ale s jinými konstantami jemných struktur či jinými konstantami kosmologickými) mohlo být před velkým třeskem, respektive před velkým krachem. Domnívám se, že bychom mohli i tak dnes pozorovat fázi rozpínání vesmíru a vůbec vše, co považujeme za důkaz počátku a expanze vesmíru. To je jeden z možných scénářů. Jiný může být takový, že žádný počátek nebyl a ani není žádná expanze. O počátku vesmíru prý svědčí reliktní vlnění o vlnové délce odpovídající teplotě t = 2,7°K. Jde o vlnění se značnou vlnovou délkou a nepatrnou frekvencí, přibližně odpovídající dlouhým radiovým (rozhlasovým) vlnám, které k nám přichází ve stejné intenzitě takřka z celého vesmíru, ze všech stran. Objevili je dva radioamatéři, vnímající jej zpočátku jako šumy. Teoretici vypočetli, že by takové vlnění mohlo být pozůstatkem (reliktem) po velkém třesku, z doby, kdy se odpoutalo světlo (elektromagnetické vlnění) od hmoty (400 000 let po čase t=0), a jak se vesmír rozpíná, vychladlo až na zmíněnou teplotu. Vlnová délka vlnění se prodlužuje se čtvrtou odmocninou délkového rozepnutí prostoru. Podle této teze se zdá, že námi pozorovaný vesmír je cca 13,5 miliardy let starý.

    Jako další důkaz předcházející expanze (big bangu) se uvádí rudý posuv (prodlužování světelných vln – posuv k červené vlnové délce) světla z hvězd (vzdálených sluncí). Ten má být způsobován tzv. Dopplerovým jevem, který nastává u pohybujících se zdrojů vlnění od místa pozorovatele. Ve vesmíru se prý všechno vzdaluje od všeho. A to dost velkou rychlostí, jak vypočetl pan Huble (ten co má v kosmu obrovský teleskop). Zatím se mi nepodařilo zjistit, od jaké velikosti vesmírných objektů k tomuto vzdalování dochází. Mezi jednotlivými slunečními soustavami v Mléčné dráze (naší galaxii) to zřejmě není. Mezi jednotlivými galaxiemi asi také ne, protože jinak by se vzájemně nemohly prostupovat, čili srážet. Mezi kupami galaxií nevím, ale i tak se mi to zdá být podezřelé.

   Na odchylky Merkurovy dráhy lze jistě nalézt i jiné vysvětlení. To, že plně fungují gravitační čočky (dráha fotonu se zakřivuje průchodem kolem silného gravitačního pole) není ničím proti zdravému rozumu (při zatmění Slunce Měsícem jsou vidět hvězdy, které jsou právě v poloze za slunečním kotoučem). S oblibou říkám, že se klaní Boží lásce. A některé jiné jevy, které potvrzují „Obecnou teorii gravitační“, nemusí být v rozporu s jinými kosmologickými teoriemi. Jedna věc mi však nejde do kebule. Jak to, že foton nemá žádný čas rozběhu nebo brzdění. To je v rozporu se vším, co v přírodě pozorujeme. Kdyby se rozebíhal v čase femto-sekundy nebo kratším, chápal bych to. Že se rozbíhá v čase nulovém, skokovou změnou z nulové rychlosti na rychlost maximální, to skutečně neumím strávit.

   Jaké tedy jsou jiné možnosti vysvětlit reliktní vlny nebo rudý posuv. Nabízí se prosté úvahy. Třeba ta, že časoprostor klade fotonu (světlu) určitý odpor při jeho pohybu. Jinými slovy, že dávka elektromagnetické energie (foton) se zmenšuje (světlo v čase stárne), odevzdává část své energie. To se projeví prodlužováním jeho vlnové délky. Za miliardy let foton, když nespadne do žádné pasti (hmoty), může načisto vychladnout. K této úvaze mne vede skutečnost, že i vakuum má určitý energetický potenciál, i když prý nemá strukturu. Jak víme, Einstein zrušil kosmický éter, který umožňoval pohyb energie právě vakuem. Co s tím?

      Představit si úplně prázdný prostor, to asi neumíme. Obnovit nějaký jiný ether, nebo jít cestou směny energie? Nalézt ve vesmíru místečko, kde není žádné elektromagnetické vlnění (například i to reliktní), bude asi velmi těžké. Ovšem vybudujeme-li kolem vybraného prostoru kilometrovou stěnu z olova, možná že většinu fotonů chytíme (zabrzdíme, pohltíme), a to i ty pronikavé (Roentgenovy fotony, gama fotony i jiné z kosmického záření). Ale co s částicemi zvanými neutrina. Ty jako by ignorovaly všechny překážky. Je tu však ještě větší problém. Jak odstínit gravitační silové pole. Olověná stěna sama o sobě toto pole vytvoří. I uvnitř sledovaného prostoru.

     Boží láska (gravitace) má tu vlastnost, že vším proniká, nedá se odstínit a působí bez hranic, neomezeně. Před ní se nelze skrýt, je všude s námi. Je to naše jediná jistota. Současní vědci se rozhodli jít cestou sdílených částic, nositelek gravitace. Znamená to snad, že každá klidová hmotnost (hmota) vyzařuje kolem sebe do prostoru nějaké super jemné částice (nazvěme je pracovně gravitony), které posléze navazují vřelý kontakt s částicemi z jiných hmot a tím se přitahují. Jakýmsi gravitačním „magnetismem“? Pro elektromagnetismus nám fyzikové vytvořili hypotézu uzavřených siločar, po nichž proudí jakési silové puzení pro opačně orientované – zmagnetované nosiče – tělesa.              

     Po Maxwelovi byla tendence vysvětlovat magnetismus částicově, zjistilo se ale, že polní potenciál (puzení) je srozumitelnější. Gravitační působení je, jak se zdá, čistě radiální silové pole, a to dostředné, těžišťové. Zobrazení poklesu puzení (gradient) probíhá po myšlených siločárách tvaru přímek. Podobně se pravděpodobně chová pole elektrostatické, neboť oba projevy mají shodné funkční zákony (rovnice pro sílu přitažlivou a odpudivou). U gravitace jsme zatím přesvědčivě nepozorovali odpudivý projev, jako v případě shodné polarity elektrického náboje. Elektrostatický a gravitační silový projev pole ve mně budí dojem, že se jedná o určitou napjatost prostoru, nikoliv o sdělování energie malými částicemi. Zase se ocitáme v klinči, neboť jsme cosi deformovatelného zrušili (éter) a nahradili časoprostorem, který vnímáme spíše při relativních rychlostech blízkých světelné, nikoliv při relativním klidu nebo při obrovských koncentracích látky. Přesto jsme s gravitací neustále konfrontováni, když kráčíme po zemi nebo se vezeme na kolotoči. Silová gravitační rovnováha za klidu (statika) i za mírného pohybu (dynamika) je potvrzována zkušeností. Zda dochází k deformaci (zakřivení) gravitačních siločar při přibližování dvou hmotných bodů, je obtížné dokladovat, protože intenzita gravitačního pole je vůči silovým projevům ostatních polí velmi nepatrná.

    Prostupnost stacionárních konstrukcí (hmoty) částicemi je pravděpodobně dáno objemností (rozměrností) těchto částic vzhledem jednotkovým rozměrům konstrukcí. Pronikavost neutrin je toho možná důkazem. U nich se předpokládá, že mají (téměř) nulovou klidovou hmotnost, a tak i při rychlosti blízké (nebo vyšší) než je rychlost světla, zaujímají nepatrný rozměr vzhledem k velikosti jader atomů, neřkuli rozměrům orbitů elektronů. O velikostech krystalů nebo molekul to platí mnohonásobně. U látek průhledných až průsvitných lze pozorovat, že tato vlastnost (průchodnost fotonů) je dána čistotou struktury, tekuté kapaliny nebo ztuhlé kapaliny (sklo, led apod.), přičemž rozměry světelné elektromagnetické vlny (amplitudy a vlnové délky) jsou násobkem nebo zlomkem základních parametrů průhledné látky. U látek v plynném stavu je za nízkých koncentrací zpravidla dobrá prostupnost světelných fotonů.

   Dlouhá staletí se člověk ptal, co je to vlastně světlo. Když světlo odloučil od svého zraku a zjistil, že jeho oko nesvítí na předměty, ale naopak předměty svítí do jeho očí buď přímo jako světla (zdroje) nebo jako zrcadla (odrazy) jiných zdrojů, hledal podstatu onoho svícení. Nejprve se zdálo, že to svícení má vlastnosti hmotných vln (pružné pevné hmoty – míče, biče, nebo vody či plynu). Vznikla undulační (vlnová) teorie světla. Pak se ale ukázalo, že se nešíří prostorem nebo látkou ve vlnoplochách, jak to činí podélná vlna. Kdyby bylo světlo vlnou podélnou, potom by se šířilo všemi směry z každé dírky nebo štěrbiny v cloně kryjící světelný zdroj. Světlo by také ztrácelo energii s druhou mocninou vzdálenosti od zdroje. To ale neodpovídá lidské zkušenosti se světlem. Proto se objevila korpuskulární (částicová) teorie světla, tj. teorie světelných částeček, které putují ze zdroje přímočaře do prostoru.

    Pochopitelně, že ani tato teorie světla nebyla poslední a konečnou. Jak vysvětlit například rozpad syntetického (polychromatického) slunečního světla na hranolu ve světla monochromatická (jednobarevná). A tak se opět objevila zdokonalená teorie vlnová, kdy světlo je vlnou příčnou (směrovou), která je dávkovaná zdrojem. Jako příčnou vlnu si představujeme řez hraniční vlnoplochou (amplituda je kolmá na směr postupu). Obraz tohoto řezu připomíná dvě prostředí, oddělená harmonickou hraniční křivkou, která vzniká díky pružnosti prostředí a neustálé rovnováze vnějších a vnitřních sil. Hraniční křivku dvou pružných prostředí (vzduch-voda) nazýváme zpravidla sinusoidou. Tento jev známe ze zkušenosti, vhodíme-li do klidné vodní hladiny kámen. Od místa dopadu kamene se šíří vodou energetická podélná vlna, jejíž zhuštění se na hladině projeví vrchy a jejíž zředění se projeví doly (prohlubněmi) na hladině. Vzhledem ke shodné posuvné rychlosti energetické vlny do všech stran, vrchy i doly na hladině připomínají soustředné kružnice. Vlny vytvářejí hmotové částice (molekuly vzduchu a vody, atomy struktury), které se dodáním energie vzájemně posouvají nebo vychylují ze svých rovnovážných poloh.

   Žádné příčné hmotové vlny ve stylu světla (elektromagnetické vlny) neznám. Jednotka elektromagnetické energie (foton) jest vystřelována ze zdroje (děla) a letí prostorem jako jednotlivost (střela). Tomuto procesu (dělostřelecké palbě) říkáme záření. Znamená to dále, že tato vyzářená jednotlivost (střela) musí mít i nějaký tvar, zaujímat určitý prostor. Původně kulovitý, později válcovitý či kapkovitý tvar střel, používaný v dělostřelectví, nebudou zřejmě ty nejvhodnější tvary pro fotony. Moderní kanóny mají hlaveň drážkovanou, aby se střela průchodem hlavní roztočila, čímž sice ztratí část dopředné anergie, získá však směrovou stabilitu průchodem prostředí, neboť získaný moment setrvačnosti jí udrží ve směru výstřelu po celou dráhu letu. Rotace kolem osy ve směru pohybu nebude určitě na závadu ani v případě pohybu fotonu.

   Z teorie elektromagnetismu víme, že elektrický náboj a magnetické pole spolu velmi těsně souvisejí, zejména pak za pohybu. Dá-li se do pohybu uvolněný nosič elektrického náboje, například elektron, pak kolem jeho dráhy vzniká magnetické pole, které zase zpětně ovlivňuje jeho dráhu. Vzájemné ovlivnění elektrického a magnetického projevu vyjadřují jednak zkušenosti ze stavby elektrických a magnetických strojů, ale i jejich vzájemnost a záměna symbolů veličin při popisu zákonitostí (fyzikálních rovnic) obou stacionárních polí. Lze tedy předpokládat, že elektromagnetický element (dávka) putující obrovskou rychlostí prostorem, představuje nepřetržitou transformaci projevu elektrického v projev magnetický a naopak. Frekvence změny (transformace) pak představuje frekvenci sledované elektromagnetické vlny.

    Fázový (časový) posun elektrického a magnetického projevu v prostoru lze zobrazit graficky jako řetězec sestavený z prvního polyedru mezi všemi, totiž pravidelného čtyřstěnu, kdy obraty představují dvě strany tetraedru na sebe vzájemně kolmé. Jejich délka pak představuje maximální výchylky obou veličin, amplitudu (A) sledovaného vlnění. Tento rozměr je také minimálním rozměrem kanálu, kterým může ještě konkrétní foton projít. Zobrazování fotonu tedy probíhá ve dvou zobrazovacích rovinách (E a M), které jsou na sebe kolmé.

     Problém vysvětlení korpuskulárního pojetí světla (částicového) spočíval v tom, jak vysvětlit interferenci (rozpad) světla na monochromatické vlny. Pokud si však uvědomíme, že z bílého světla (například Slunečního) můžeme separovat všechny barevné odstíny světla v podobě fotonů různé energie, potom polychromatické světlo je proudem šípů (fotonů) letících ze zdroje. Každý ze šípů má však vlastní dávku energie, takže na rozhraní prostředí (skleněném hranolu) se každý šíp na své dráze odkloní pod jiným úhlem, čímž dojde k interferenci složeného světla.

     O fotonu se říká, že nemá „zrcadlové“ dvojče, tedy antičástici. Totéž platí i o polyedru, který jej symbolizuje. Také nemá ve světě polyedrů svojí antičástici (anti tvar, jako ostatní polyedry), poněvadž je sám sobě antičásticí. Co se týká spinu fotonu (spinového momentu hybnosti či kinetického momentu částice), ten byl číselně fotonu přidělen hodnotou ħ=1. Jako jednotkový pak je označován poloviční moment. Může prý být u fotonu i nulový, stejně jako je jeho magnetický moment. To vedlo de Broglieho k interpretaci fotonu jako „Diracovy částice“ složené ze dvou částic, které dokonale „splývají“. Podle této představy vznikne foton fúzí jisté částice s antičásticí, které mají stejné spiny rovné ħ=1/2 (např. neutrina s antineutrinem). Jak vidno, foton probouzí fantastické představy o našem světě i mezi vědci.   

    Foton by v křehké rovnováze tedy mohl mít kinetický moment nulový (ħ =0), pravděpodobnější se však zdá dvojnásobek jednotkového (ħ=1). Smysl rotace po dráze pohybu je však bezpředmětný, poněvadž zvenčí se zdá být shodný jeho účinek bez ohledu na smysl rotace. Další zvláštností tohoto posla o stvoření Světa (tedy Světa, jehož rozměry odpovídají dráze, kterou urazil foton za oněch třináct miliard let prostorem) je jeho klidová hmotnost (snad m_f=0) a nekonečná životnost (nespadne-li do pasti).

   Předpověděný a zatím nechycený „graviton“ by měl být ještě tajemnější. Mohl by mít kinetický moment až dvojnásobný oproti fotonu (ħ=2), a tudíž vznikat fúzí čtyř elementárních částic s jednotkovou točivostí (ħ = 1/2). Směna těchto částic by měla fungovat na tělesa vzdálená od sebe do průměru Mléčné dráhy (naší Galaxie). A právě částicová představa gravitace spolu s obecnou teorií relativity, resp. obecnou teorií gravitace, musí počítat s tím, že gravitace působí podobně jako světlo v konkrétním čase. Nikoliv tedy trvale a okamžitě, bez časové prodlevy, způsobené přípustnou omezenou rychlostí (c = 300 000 km/s). Tak jako jsme schopni měřit rychlost fotonů pomocí aberace, mohla by existovat podobná metoda pro měření rychlosti gravitonů. Poněvadž ale u těchto polních a virtuálních částic předpokládáme nulovou klidovou hmotnost, nekonečnou životnost (neznáme pasti na gravitony), ale ještě jemnější objemovost vůči fotonům tvrdého kosmického záření, pak by se mohli pohybovat prostorem rychleji než je limitní relativní rychlost (c). Ale to je zakázáno.

    Ze všech těchto úvah mi vyplývá jakási skepse vůči částicovému pojetí gravitace. Ač malý úbytek energie v podobě gravitonů by pro značně velké hmotnosti, z nichž by únik gravitonů byl masívní, mohl znamenat neznámý energetický krach (kolabs). Známe to u vyhořelých sluncí. A co by to znamenalo pro takové obludy, jakými nazýváme hypotetické (dnes prý prověřené a nalezené) černé díry. Že foton spadne do černé díry bez šance z ní vyletět, se zdá být přípustné. Znamená to snad, že i gravitony jsou v tomto objektu taktéž navždy uvězněny. To by však popíralo tezi o nepřekonatelném gravitačním působení v okolí těchto oblud, či snad pod jejich horizontem pozorovatelnosti. Nebo že by gravitony představovaly onu obrovskou (uvolněnou) černou vesmírnou energii, hromadící se ve značně rozsáhlé černé vesmírné hmotnosti.

    Vzhledem k nepatrnému objemu svítící a vyhaslé hmoty k vesmírným prostorům lze očekávat, že ke směně částic mezi touto hmotou navzájem bude docházet výjimečně, pokud nebudeme předpokládat plánovité či programové, vzájemné se vyhledávání gravitonů. Je pro takové chování částic bez polarity nějaký rozumný výklad? Vidíme, že otázek v souvislosti s předpokladem částicové teorie gravitace přibývá geometrickou řadou. Světelný éter, který měl umožňovat přenos a transfer elektromagnetické energie přes oceány vesmírného vakua, byl úředně zrušen. Podstata vakua je neznámá, i když se v něm prý skrývá jistý energetický potenciál na jednotku objemu. Není náhodou ten potenciál způsoben gravitačním působením. Není ten tah (podtlak prostoru) v okolí hmoty způsobován tenzí zatím nezakázaného gravitačního éteru, který deformován přítomností hmotnosti přitahuje jiná tělesa k sobě silou, úměrnou jejich hmotnostem a deformacím éteru kolem nich.

    Existují různé představy o fyzikálních tělesech. Zejména v tom smyslu, zda mají či nemají hranici. Neumím se rozhodnout, na kterou stranu se přidat. Jedna vychází z představy, že hranice reálných těles existují, že tvoří jakousi obálku ve smyslu geometrickém (stereometrické objekty – mnohostěny), a to tak, že drží pohromadě vnitřními silami. Druhá představa předpokládá, že těleso končí až tam, kde končí jeho hmotový projev, tedy silové pole. A to je hodně vágní vymezení, protože gravitace by měla dle dosavadních představ působit na hodně velkou vzdálenost. V takovém případě by neexistovalo těleso osamocené a ohraničené, neboť by se tělesa vzájemně prostupovala svými gravitačními (silovými) poli a byla by takto spojená. V tomto pojetí by například Měsíc se Zemí byly jedním tělesem v podobě nevyváženého piškotu, klokotajícího kolem svého dalšího příbuzného, hvězdy–Slunce. Avšak tento mechanismus, držící pohromadě vnitřními soudržnými silami by nekončil sluneční soustavou, nýbrž by byl součástí tělesa, kterému říkáme Galaxie – Mléčná dráha.

   O tom, zdali Megalanova mračna (galaxie) tvoří spolu navzájem a s naší Galaxií nějaké sdružení galaxií (místní kupu galaxií) ve smyslu jakéhosi gravitačního soustrojí, je možné se jen dohadovat. Ptejme se, kde to vesmírné maxi těleso může končit a zda vůbec jsou oprávněné úvahy o jeho počátku. Vždy, když dochází k expanzi nebo krachu hmoty v omezeném prostoru, vznikne v soustavě točivý moment, způsobený počáteční nehomogenitou (rozložením hmoty v prostoru). Že černé díry rotují, jsem přesvědčen a vůbec nepochybuji, pokud ovšem existují a vznikají jako lokální zhroucení hmotového systému. Svým tvarem mnohé z galaxií se přiznávají k rotaci, jiné jsou ještě ve fázi rozvažování, zda dají šanci gravitaci, aby je roztočila.

   Ve vesmíru nutně musí existovat okamžitá silová rovnováha, i když přechází z jedné konfigurace (stavu) v jinou konfiguraci. Zákon rovnováhy platí kdykoliv a kdekoliv ve vesmíru. Každý sledovaný segment vesmíru je taktéž v rovnováze. Každá transformace energie se podřizuje tomuto zákonu, i když dochází k zažehnutí plamene ve hvězdách nebo při jejich zhroucení. Za vším stojí opět gravitace. Podle množství sebrané hmoty se rozhodne, zda z hromádky prachu bude měsíc či planeta, hvězdička či polohvězda, obr s krátkým životem nebo dlouhověká malá hvězda. Všechna vesmírná tělesa mají vypracovaný program své životní poutě.                    

   Poněvadž gravitace rozhoduje o budoucnosti hmoty v prostoru, je zdrojem jejího neustálého pohybu v něm. Hroutící se hvězda potřebné velikosti (opět na příkaz gravitace) vybuchuje jako supernova a za vzniku těžkých prvků rozhazuje hvězdný prach (hmotu) daleko do prostoru, aby tento prach se spojil s jiným prachem v jiné lokalitě, gravitací se vzájemně spojily a zažehly nové slunce. 

   Tento možná nekonečný příběh pozorujeme a žasneme. Ptáme se po hranicích časových a prostorových, ale ty nám zůstávají pořád utajeny. Strašíme se konci světa, ale nemyslíme tím Svět s velkým „S“, ale ten náš malý svět, mikrosvět, který nikoho mimo nás nezajímá. Čas jevů a těles je odvislý od jejich záběru a velikosti. Čas myšlenek a Božích zákonů není ničím omezený. Jde jen o to, zda člověk rozpozná, že jde o zákon Boží, nebo lidskou smyšlenku či omyl.

    Když se obáváme černých konců vesmírné existence, připomínáme beznaděj oblud zvaných „černé díry“. Mají symbolizovat jakési peklo, do něhož je hmota uvržena a z něhož není cesta zpět. To ovšem je skeptický pohled na existenci vesmíru, který tu je proto, aby v něm myslící bytost (například člověk) stále četla. Jedna ze záchranných teorií vesmíru říká, že se může černá díra postupně vypařovat. Domnívám se, že proces likvidace těchto monster může být prostší. Jestliže hmoty hvězdy je podkritické množství, pak se z ní po kolabsu stane trpaslík (bílý, červený, hnědý), případně neutronová hvězda, otáčející se šílenou rychlostí (například 600ot/sec.).

    Jestliže je hmoty hvězdy nadkritické množství, odstředivá síla po zhroucení, působící na povrchové vrstvy útvaru, nezpůsobí překonání gravitace a odtržení, ale jsou dosaženy mezní tečné síly, které umožní tečení hmoty k ose rotace a osovému protržení objektu. Modelově z postupného tvaru rotující koule přes rotující disk až k rotujícímu anuloidu. Rotace hmoty nastává nejen kolem původní osy, ale i kolem středové kružnice anuloidu. Vnitřní tlak v tělese vede ke vzniku Manesmannova efektu. Vše, co se přiblíží k tomuto objektu, je vtaženo do víru hmoty (včetně světla) a přebytky jsou vyvrhovány ve směru osy anuloidu a směru druhé rotace. Můžeme tento objekt pozorovat jako absolutně černé těleso (černou díru), nebo jako objekt svítící energií miliónů sluncí (kvazar). Podle toho, na jaké pozorovací straně se nacházíme.     

    Výše nabídnutý model nadmíru zhroucené (zhuštěné) hmoty, kde už mohou mizet jakékoliv hranice tzv. hmoty, včetně neutronově entity, je připraven k rozcupování odbornou veřejností. Předpokládám, že nejprve bude vzbuzovat všeobecné opovržení u astrofyziků, astronomů i kosmologů, ale kdož ví. Je tu přece ještě mnoho práce při hledání uspokojivých odpovědí. Proto je dobré se zabývat i nápady šílenců.

                                                                                                                      Autor.

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...