Filozofická  škola

ZLOČINNÉ SPOLČENÍ

     Sledování sdělovacích prostředků posledních dnů mne opět přivádí k nepříčetnosti. Nejsou to neutuchající tanečky politiků, proti nimž se časem člověk stává imunním, ale celých institucí, které se tváří jako státní, polostátní či dokonce unijní. Po důkladnější analýze problematiky musí každého napadnout sousloví: ZLOČINNÉ SPOLČENÍ. Zcela odpovídá obrazu společnosti na počátku jednadvacátého století i kriminálním kauzám v České republice takto pojmenovaným.

    Opět se bude zdražovat elektřina. Preventivně. Její cenu táhne cena ropy, říká dobře placený generální ředitel ČEZu. Burziány vyhnaná cena ropy na 150 dolarů za barel padá na čtyřicet. Prý praskla mýdlová (rozuměj burzovní) bublina. Říká se to tomu celosvětová ekonomická krize. Když budete bublinu do nekonečna nafukovat, jednou praskne. Už se asi stalo? Největší světoví ekonomičtí machři schovávají hlavy do písku a vzkazují, že to přece každý musel vědět, že jednou bude autíček, chaloupek a všeho spotřebního zboží dost, a že dojdou lidi, kteří by ty produkty kupovali. Vzpomínáte na letadla z devadesátých let. Spasitelé politici jim rvou peníze, aby to ještě zkusili spravit, jinak že jim nedají miliónové padáky. Nikdo za nic nemůže, není zodpovědný, i když peníze za zodpovědnost dostává ve výplatě, protože se přece plánuje z vylhaných čísel zvaných peníze. Poklesu se říká záporný růst a ztrátě záporný zisk. Zatracení Indové, co kdysi dávno přišli se zápornými čísly.

    Země těžící ropu se holt musí smířit s tím, že možná kilometrový mrakodrap nebude to pravé ořechové, a že když je potřeba, tak se ropa najde poblíž Kuby, samozřejmě že v Grónsku, na Sibiři, Aljašce, o Antarktidě i Arktidě ani nemluvě. Zpráva z minulého týdne říká, že pesimistické odhady zásob ropy jsou dvě sta let při progresívně se zvyšující její těžbě a spotřebě, u plynu nějakých tři sta let. V sedmdesátých letech minulého století bylo uhlí, ropy i plynu dohromady na dvacet let, a my starší s hrůzou v očích sledovali, jestli „nesvítí někde zbytečně“. Vůbec nejsem propagátorem plýtvání s čímkoliv, zejména nerostným bohatstvím. Jsem však nepřítelem vytváření falešných a poplašných zpráv. Ona se tato metoda hodí k ospravedlňování čehokoli. V druhé světové válce byly použity dvě atomové bomby na Japonsko, a v osmdesátém šestém explodoval reaktor v Černobylu. Nikdo nechce znát podrobnosti těchto událostí, protože by mohl být vyléčen ze svých představ a lží, které šíří. Svoboda sdělovacích prostředků je dobrá věc, ale lze jí samozřejmě účelově zneužít způsobem, jak předvádějí Rakušané s instruktážním filmem o jaderném neštěstí v Temelíně. Když jsem byl na vojně u tankistů, nikdo nám nezdůrazňoval, že máme proti těm zlým imperialistům třikrát tolik zbraní. Nehodilo se to. Mohla by nám v mozku uvíznout tahle informace a my mohli začít pochybovat, jak je to s tím komunistickým hájením celosvětového míru.

     Cena ropy jde dolů, ale cena elektřiny nahoru. Proč? Protože to bylo na jaře naplánováno. Že tomu nerozumíte? Už jste někdy slyšeli, že životně důležité komodity se někdy zlevnili? Kdysi dávno šly brambory po neúrodném roce z padesáti korun na osmdesát za metrák, a už nikdy nebyly levnější. Dnes pro zlevnění elektřiny také není důvod. Náklady na její výrobu nejsou podstatné. Dali jsme jejího monopolního producenta na pražskou burzu, a ačkoliv stát je největším akcionářem, nemůže s cenou nic dělat. Ta je přece věcí trhu. A proč bychom se neradovali, že do státní pokladny plyne stále více a více peněz. Možná by bylo dobré si tento podnik pro sebe zprivatizovat. Vždyť stát není nejlepším hospodářem. Jak absurdní v situaci, kdy nejvyspělejší a ekonomicky nejsilnější země světa zestátňují zkrachovalé banky a průmyslové korporace. Co se to vlastně dnes ve světě děje. Vlády zachraňují přebujelé a mnohdy nepotřebné instituce, které těžily z fiktivního bohatství, a jejichž manažeři se nechávali dobře platit, a v případě záporného růstu to stejným dílem zaplatí ti, co nemohou tu ekonomickou zběsilost výrazněji ovlivnit. Oni si jenom brali půjčky na dovolené a vánoce, které jim „bezelstně“ všichni půjčovali. Jedno je jisté, z těchto lidí ty prachy vyždímají, o to se nebojím.

     Jak z toho ven? Kde je zakopaný pověstný ztracený pes. Nemělo by už konečně stát všechno tolik, co skutečně stát má? Kdo to určí? No přece trh. Že si protiřečím? Ani bych neřekl. Takovou naivní představu o trhu jsem měl před dvaceti lety. Ale on nemůže fungovat, protože se stále dokola přerozděluje. Pro nás, co jsme velkou část života prožili v socialismu, je šokem poznání, že dvacet let budování kapitalismu bylo trnitou cestou od socialismu ke komunismu. Přirozeně, jen pro některé. Nejstrašnější na celé věci je skutečnost, že západní politici i bez naší zkušenosti se také dopracovali ke komunismu, aniž to tuší. Nástěnky, hesla, soutěže, a každý dělá, jen když se mu chce. Bere si podle svých potřeb. (To bylo geniálně vymyšlené).  Stát prý má povinnost se o něj postarat, když má hlad a je mu zima. Tak to veřejnosti větší část evropských politiků servíruje.  

     Kde to všechno začalo. Tvrzením, že v kolektivu nejlépe víme, co kdo potřebuje, a proto za jednotlivce bude rozhodovat kolektiv. Nejlepší bude, aby se neplýtvalo, vše do detailu naplánovat. Jako bych to už někdy slyšel, ale nemohu si vzpomenout kdy a kde. Ano, narážím i na EU. Ta nám předepsala, kolik keříků a hlav má moravský vinař vypálit, kolik bulv cukrovky má sedlák z Polabí sklidit. Ne přirozeným procesem, že po letech sousedi zjistí, že se už nevyplatí ty „králíci (ky) chovat“, ale nařízením, že my ti raději zaplatíme za nicnedělání, a pokud neposlechneš, tak ti napaříme pokutu. Tento postup vždycky vede k protekcionalismu, korupci, kriminalitě, ztrátě svobody a zodpovědnosti za své kroky. Vede k degeneraci jednotlivců i celku, ke zkáze. Jaký prostor tedy zbývá každému, kdo chce něco vytvořit, vybudovat. Prostředí jakékoliv soutěže je motivující a podporuje osobní růst. „Nemyslete, myslíme za vás“, je heslo levicovosti. A věřte, že pro minimálně polovinu populace je přijatelné, a proto pro něj bude vždycky hlasovat.  

    V unii také přišli na to, když je ti největší řvouni přesvědčili, že je nejvyšší čas místo uhlím a dřevem topit obilím, kukuřicí a řepkou. Vůbec jim to nepřipadá jako provokace nebo zvěrstvo páchané na samotné přírodě, neřkuli k ostatnímu hladovému světu. Němci nechávají v Indonésii vypalovat deštné pralesy (plíce světa), aby prý domorodci měli práci a mohli ve velkém pěstovat palmy na olej, který je úžasně dotovaný vládou, takže se vyplatí s ním topit v alternativních elektrárnách. Zdá se vám to neuvěřitelné? Tak si pusťte záznam televize ze 17. Listopadu. Orangutáni sice ztratili „střechu nad hlavou“, ale Němci jim pošlou nějaké euro na přilepšenou do opičího útulku. A takhle bych mohl pokračovat strašně dlouho o našem promyšleném přístupu ke krajině, ke svému životnímu prostředí. Nějak mi ale do toho plánovaného hospodářství nezapadá spousta věcí. Evropští politici se v jednom hlavním městě dohodli, že poručí větru dešti, přesněji, že do určitého data sníží emise CO₂ o dvacet procent. Když největším expertům na toto téma do očí řeknu, že je to nesmysl, odpoví mi, že si musíme klást cíle, které se možná nedají splnit. Ale raději víc než míň. Důsledky jsou ovšem katastrofální. Připomíná mi to „rozpracovávání závěrů 19. sjezdu KSSS“. Tímto bylo nastartováno obracení toků sibiřských řek a jiné zrůdnosti v minulých dobách. Kdo nejde s námi do plnění závěrů za každou cenu, jde proti nám, a to se mu nevyplatí. Sláva, byla nastartována éra obnovitelných zdrojů. Rozpracováváním se dostaneme k tomu, že jich moc není, a že jediným a nejlevnějším obnovitelným zdrojem je jádro. Ale to nemůžeme připustit, protože si ho zakázali Rakušáci, Němci, a ti přece vědí, co dělají. Těsnou většinou to oni řvouni vyhráli ve svých parlamentech.

    „A co až dojde uran?“, ptají se někteří. Nebojte! Je ho tolik na pevnině i v mořské vodě, že ho obyvatelé téhle planety nejsou schopni spotřebovat za milióny let. „A co s odpadem, vyhořelým palivem elektráren?“ Je po něm obrovská poptávka (teď nemyslím Írán a jiné státy toužící po vlastní bombě), protože například Japonci neříkají tomuto materiálu hanlivě odpad, nýbrž surovina pro další generaci reaktorů zvaných rychlé. Nechci vás otravovat fyzikálními úvahami, a tak se zaměřím na to naše plánování. Schůdné cesty k naplňování stanovených cílů zaklínáme, ale trapné a iracionální cesty podporujeme. Jednou z těch nesmyslných cest je využívání větrné energie v Čechách. Fyzici to vědí, ekonomové to vědí, energetici to vědí, jenom politici buď dělají mrtvé brouky, nebo jsou hloupí. A proč by neměli být. Vždyť jsou to jen lidé jako my ostatní. Že hrají různé politické hry, to je jasné. Mají to v popisu práce. Ale že nás některými svými hrami poškozují, okrádají a ohrožují, k tomu bychom obecně neměli mlčet. Postavit velkou větrnou elektrárnu v Česku se vyplatí. V téhle branži jako v mnoha jiných není tržní prostředí, takže investor nemůže prodělat. Stát mu slíbil, že od něj vykoupí jakékoliv množství elektřiny v kteroukoliv dobu za netržní cenu. Tedy lukrativní pro pana podnikatele, a ještě dostane na její výstavbu pěkný balíček peněz. Kdyby mu takové podmínky nevytvořil, tak by se přece na to mohl vykašlat. Takhle to přece funguje všude v komunismu. Že se k větrníkům přihlásil i ČEZ. A proč ne? Peníze jsou dobrá věc a lidi to chtějí. Chtějí to proto, že jsou neinformováni, kolik z jejich daní na to stát doplácí, a možná ani nepostřehli, že mají jednu položku při placení elektřiny ve své domácnosti, jíž přispívají těmto podezřelým podnikatelům. Bývalo heslo: „Hlavně aby byl mír“. Teď je podobné: „Hlavně zachraňme přírodu“. A ti, co jej nejvíc vykřikují, dělají přesný opak. Přírodu ničí, hubí ptactvo i zvířata, otravují lidem životní prostředí.

    Ve 46. týdnu tohoto roku byla česká energetická soustava mnohokrát před totálním rozpadem, „black outem“. Kdo, nebo co za to mohlo? „Zločinné spolčení!“. Zdánlivě nikdo konkrétní, ale tak nějak se to všechno proti nám spiklo. Bylo naplánováno, že budeme do evropské sítě dodávat výkon cca 200 MW. Maličkost. Stačí na to jeden uhelný blok ve Chvaleticích. Co se však nestalo. Změna plánu, v severním Německu a Francii začal foukat vítr. Což Frantíci, ti mají za ušima. Tři čtvrtě vlastní spotřeby pokrývají jadernými elektrárnami a vlády ostatních zemí jim to závidí. Nenechali se zblbnout zelenou lobby. V Rakousku jdou na odbyt zásuvky se zelenou a červenou LED, takže když myslíte ekologicky, přepnete si zásuvku do odběru se zelenou ledkou, a máte čisté svědomí. No a jak začalo foukat, probudili se všichni větrníkáři se svými obřími monstry, a ti začali tlačit do sítě svojí vyrobenou energii bez ohledu na to, co se bude dít. Přece jim to tak vlády zařídili. Dělo se to, že místo naší plánované dodávky sousedům, oni neplánovaně a agresívně tlačili energii k nám. Výkon téměř dvou temelínských bloků, cca 1800MW. Co my ale s tím. Můžeme načerpat vodu do nádrží na Dlouhých stráních, ve Štěchovicích a jinde, ale co když jsou plné, nebo bude foukat delší dobu. Odtavit jádro není dobré, je to stabilizační prvek soustavy. Tak odstavme tři uhelné elektrárny. To však stojí obrovské peníze, a doufejme, že až se situace uklidní, nebudou už studené. Prostě mezinárodní energetický chaos. Jak je to možné? Vždyť to máme pod kontrolou a plánujeme. Plánujete páni politici zmatečně. Vás přírodní zákony nezajímají, vy si děláte svoje. Ale těžko říct, jestli podle těch vašich má lidská společnost šanci na přežití. Neměli bychom vzít rozum do hrsti a nedělat zase velké skoky podobné těm sovětským a čínským. Zastavte to šílenství s větrem, nezničte nám naši krásnou zemi. Vítr zde nemá tradici, jinak by jej dávno naši předci využívali, ale bez těch megalomanských staveb.

26. listopadu 2008                                                                                       Josef JEŽEK                                

Početní hlavolamy

  Dnes už přiznávám, že učit se matematice je skutečně nesmysl. V životě se ji nesnažte vůbec používat, výsledky matematických problémů jsou nejisté. Starý slogan typu: „To je jisté, jako že jedna a jedna jsou dvě“ dnes už stejně nikdo nepoužívá a ani mu nevěří. Já hlupák mu donedávna věřil. Nyní přiznávám, že jsem byl pomýlený. Už český matematický velikán Jára Cimrman říkával. „Jedna se klidně může rovnat dvěma nebo třem“, a podal o tom slavný důkaz. Já se ptám. Jaké jistoty tedy zůstaly? Komunisti nám vzali Pána Boha, matematické axiómy jsou zpochybněny, co nám tedy zbývá.

    Prý máme naslouchat hlasu přírody. Když je den a svítí slunce, tak připojit k elektrické síti fotovoltaické články, protože je to dobrý byznys. Jedna kilowat hodina se vykupuje za třináct korun, protože jinak by se tato energie nedala využívat. Když fouká vítr, tak nastartovat větrníky a jimi vyrobenou elektrickou energii také připojit do rozvodné elektrické sítě, přestože výkupní cena energie v nich vyrobená je také třikrát vyšší, než výrobní cena z jádra nebo fosilních paliv. Takhle to kdosi „zařídil“ ve více evropských parlamentech, protože ON (možná další e-Velký bratr) chce nás všechny ochránit před oteplováním Země a jinými zkázami. Nezasvěcený pozorovatel a ekonomický laik mu tleská, protože energie Slunce a větru je přece zadarmo a všude přítomná. Jak jsem ale výše uvedl, nechápu, proč výrobci energie z těchto ekologicky čistých a prý obnovitelných zdrojů od společnosti, potažmo občanů, požadují troj až dvanáctinásobnou cenu za elektrickou energii, než výrobci z dnes již standardních výroben elektrické energie. Vždyť „palivo“ (oproti uranu nebo uhlí) je přece zadarmo. 

    Všichni okolo mi říkají. „Seš ňákej blbej. Přece museli investovat do zařízení a teď musí splácet půjčky“. Ale já jsem nechápavý a znovu se ptám. „Proč jim platíme tolikrát víc za elektřinu, než těm druhým výrobcům. Proč ji za vícenásobně menší peníze nekupujeme. Proč dáváme peníze těmto lidem nebo skupinám, kteří žádné podnikatelské riziko nenesou. Jsou to nějací prominenti, trafikanti či co, že jim bez diskuse cpeme peníze?“

    Dostávám odpověď, že to jsou jiné peníze a odjinud. Zase nechápu. Peníze jsou jenom jedny. Že by opět zavedli nějaké „bony“ nebo odborářské „stravenky?“ Všechno je možné, ale proč na to mám doplácet já a milióny dalších hlupáků. To jsme si v něčem všichni rovni a v něčem někteří rovnější. Já naivka si myslel, že kapitalismus stojí na trhu, poptávce a nabídce, na rovném obchodu, na rovnosti 1 = 1. A ono je to složitější. To prý kdysi bývalo. Konečně jsme se přehoupli do poslední fáze socialismu, jak mne soudruzi vzdělávali. Každý (kdo to umí) si bere podle svých potřeb.    

     Je tu ještě jeden, ale s prominutím opravdu „přitroublý“ názor. To prý platíme ekologickou daň, předplácíme si čistší a šťastnější zítřky. Pak ale nechápu, proč „tyto daně“ vybírají jedinci a skupiny, nikoliv státní úředníci. Proč na státu zůstává zodpovědnost za plynulou dodávku energie, když třeba nesvítí a nefouká. Využitelnost instalovaného výkonu větrných elektráren v Česku je pořád kolem deseti procent, a zřejmě nebude ani v budoucnu o moc větší. Těch devadesát procent jejich výkonu musí zálohovat stát. Tedy zase my všichni hloupí musíme svými daněmi stavět uhelné a jaderné elektrárny. A pak vyvstává otázka. „K čemu že jsou ty větrné elektrárny?“ Dalo by se odpovědět jedním slovem, ale držme emoce na uzdě.  Je více jednotlivců a skupin, které z nich mají radost, i když zrovna „nedělají do větru nebo světla“.

    Zase nás kdosi chce podvést. Mezi fosilní paliva se řadí také přírodní hořlavé plyny. Také mohou jednou dojít, stejně jako uhlí, ale naštěstí jejich ložiska nejsou na našem území, takže nám dojít nemohou. To je ohromná výhoda, protože obyvatelstvu suše oznámíme, že dodavatel pro tuto zimu zdražuje zemní plyn o jedenáct procent a nikdo nemůže ceknout. Za to mohou ONI, my ne. A ti, co připravují naše šťastné zítřky, tvrdí, že z plynu je přece jen méně oxidu uhličitého než z hnědého uhlí. Proč tedy nestavět jako záložní zdroje plynové elektrárny a ty dožívající uhelné konečně zlikvidovat, když už jsme jejich spaliny za obrovské peníze velmi dokonale odsířili a vyčistili od popílku. S hrůzou zjišťuji, že příslušníci kdysi technicky vzdělaného národa, za nějž se český mohl považovat a jímž opravdu býval, si v mnoha případech pletou chladící věže v Temelíně s komíny od uhelných kotlů, aniž by si položili otázku, proč tomu „jádru“ jihočeská matky tak hodně zatápějí. Dámy, to opravdu není kouř. To bílé vystupující k obloze je destilovaná voda.      

     A nyní si namalujme jiné katastrofické vize, než je skleníkový efekt, který mimo jiné zvyšuje produkci zeleně, potravin a umožnil vznik života na této planetě. My, západně ekologicky a enviro-mentálně vyzrálí a uvědomělí obyvatelé, postavíme desetitisíce větrných elektráren ve svých zemích oplývajících přírodními krásami, takže si budeme lebedit v industriální krajině poseté veletoči pětkrát převyšujícími nejvyšší stromy, lesy, hrady a kopce, a děsit se okamžiku, že přestane foukat. Uhelné elektrárny budou shnilé, jaderné uzavřené nebo nedostavěné, neboť si je někteří nepřáli, protože se jich báli, ale nedokázali říci proč (vzpomínali na jakýsi Černobyl), hnůj či šťovík nikdo neprodukuje, jsou s tím starosti. Pohrobci soudruhů z Kremlu nás však nenechají na holičkách. Ti nám přece vždycky pomohli, když jsme jim v případě ohrožení napsali dopis nebo zavolali. V osmašedesátém do Česka nevtrhl Medvěd ani Jelec, ale nějaká totalita. Po osmačtyřicátém zde nepopravovali politické odpůrce a nestříleli na hranicích žádní Gottové či Přespotoční, ale totalita. To se však už nemůže opakovat, tak z čeho máte strach?

     Němci nemohou kárat Kreml za Gruzii, protože její prezident je provokatér a je potřeba také dohodnout ropovod Severním mořem mimo ostatní suverénní území. V Gruzii přece nemohou uplatňovat svoje zájmy Evropané nebo Američané, tam mají své zájmy Rusové. Češi a Poláci si nemohou rozhodovat o tom, jak si zabezpečí svoji bezpečnost a komu dovolí na svém území postavit vojenské zařízení. Dříve zde měli své zájmy ONI. Ruský nacionalismu je jediné, co chudému a zuboženému národu zbylo z bývalého impéria, tak se jim ho neopovažujte brát. Na to jsou citliví. Alespoň v průzkumech veřejného mínění to v různých tóninách je slyšet.

    Ach ta matematika. Odběratel:Dodavatel –1=1. ČR-spotřebitel=RWE Německo. To nejsou ti zlí Němci, ale ti hodní, z NDR. Jak hlásila štvavá stanice Svobodka, ze ŠTÁZI. Dobře se z minulé doby znají s loutkovodičem, takže tam problém s dodávkou plynu nebude. Jenom ty počty mi nevycházejí. Na pravé straně rovnice jsou zájmy dvou. Obchodní rovnice zní:1=2

Září 2008                                                                                                                             Josef JEŽEK

TERORISMUS V ČECHÁCH

     Je mnoho podob teroru a násilí. Každý den se o tom můžete přesvědčit na všech televizních i rozhlasových kanálech. Dost často si tento pojem spojujeme pouze se dvěma cizími slovy, která zní, „Al Khaidá“. Ale pozor! Projevy teroru a násilí se mohou tvářit celkem přívětivě. Bez raketových útoků, živých náloží nebo letadlových torpéd. Dokonce mohou vypadat jako cosi nezbytného, které nás ochrání před zlem dnešní doby. Málo kdo z politiků i tzv. celebrit však nazývá věci pravými jmény. Dokonce, a to je bohužel nejsmutnější, se staví do role duchovního nebo hospodářského vůdce, aniž zná podstatu problému, souvislosti a případně možné dopady svých slov.

    Před mnoha lety jsem pracoval na tepelné elektrárně a byl jako laik na počátku své kariéry pomocného topiče zděšen, jaké obrovské množství uhlí, vzduchu a vody toto dnes relativně  malé turbosoustrojí dennodenně spotřebuje pro svoje vrnění. S přibývajícím časem jsem začal chápat, že tak to prostě je, neboť lidé za sebe nechávají pracovat stroje a energie se někde vyrábět musí. Později jsem uviděl v severních Čechách i ty jámy, z nichž nám do elektrárny proudily tisíce tun vydolované hnědého uhlí. Vzpomněl jsem si na své dětství a maminku, jak s ostatními ženskými na kameni u potoka drhla prádlo, jak někdy mívala ruce rudé od studené vody, jak ve kbelících nosila spoustu vody, aby na louce v trávě to prádlo vybělila. Jak byl v kuchyni na plotně pařák s vyvářeným bílým prádlem hned vedle připravovaného hrnce s jídlem, a celá místnost byla cítit po mýdlu s jelenem, jak v chladném počasí byly po místnostech chalupy i na půdě všude natahané šňůry s mokrým prádlem, atd. Měl jsem krásné dětství a maminka nefňukala, že má s mužem a se čtyřmi dětmi těžký život. Neříkám to proto, abych někoho dojímal. Tak to prostě bylo a nikdo si nedokázal představit, že by to mohlo být jinak. Obávám se však, že mnoho dnešních žen by to tak necítilo. Zřejmě by prádlo prali muži.

   Jak se ale znám, začal bych přemýšlet, jak si tu dřinu ulehčit, a protože jsem mimo jiné také konstruktér, vymyslel bych pračku na prádlo. Což o to, točivý pohyb bubnu umím, ale kdo by točil klikou. Dobrá, vymyslel bych vodní kolo na našem potoce a s bubnem by točila voda. Kdyby v zimě potok zamrznul nebo se kolo zastavilo, vydrželi bychom v jednom prádle a oblečení až do jara. Mohl bych rozvíjet dále příběh člověka, který se dopracoval až k energii elektrické. Není třeba. Tento úžasný pomocník tu je a nikdo si nechce ani představit život bez něj. Za pohodlí se však musí platit. Kde však brát prvotní přírodní energii, když elektřina přímo na poli neroste. V jedné přehledné ekologické tabulce jsem se dozvěděl, že spalovat obilí doma v kamnech je několikrát levnější než spalovat hnědé uhlí. Dokonce lépe se s ním pracuje, tolik nepráší a dá se snadno automatizovat přikládání. Všem doporučuji, spalujte doma v kotli pšenici, k ničemu jinému se nehodí. A pak že elektřina neroste přímo na poli. Omlouvám se za své bloudění i blouznění.          

     Vzpomínám, jak v době dávno minulé elektrárna platila velké pokuty za to, že ohřívala vodu největší tuzemské řeky. Ta pak nezamrzala, což mělo za následek, že se po ní mohlo celoročně vozit uhlí do elektráren hluboko ve vnitrozemí. Přišli však lobbisté, že České dráhy nemají co vozit, a tak se začalo uhlí do těchto elektráren vozit po kolejích. Nevítězí vždy v zásadním státním rozhodování racionalita, ekonomická efektivita a jiná ošklivá cizí slova, ale vítězí především známosti a osobní prospěch zúčastněných.   

     Slíbil jsem vám říci něco o terorismu v Čechách. Vybudování sítě elektráren a rozvodů elektřiny je velmi náročný úkol a celý systém je provozně velmi citlivý. To proto, že energii v podobě elektřiny pořád ještě neumíme skladovat. Umíme si udělat zásoby energie v uhlí, ve dřevě, v pšenici, ve vodě, v plynu, v topném oleji či naftě, ale přímo v elektřině jen nepatrné množství. Trochu jí umíme uskladnit v chemických článcích, akumulátorech. Znamená to tedy, že je-li potřeba energie mžiková, musí být záložní zdroje nastartovány a zapojeny do sítě od několika sekund do tří až pěti minut. Vždy záleží na tom, jak stabilní, resp. mohutná, je rozvodná síť, ze které elektřinu odebíráme, neboli kolik generátorů a jak výkonných do ní elektřinu dodává. Stabilitu sítě také určují rezervy výkonů právě se točících generátorů a turbín. Dnes je propojená elektrickou sítí prakticky celá Evropa, takže nám nemůže být jedno, co se děje v Rakousku, Polsku, Německu či Francii.  

    Nedávno v rozhlase hlásili, že němečtí ekologičtí aktivisté vyhlásili na osmou hodinu sobotního večera symbolickou akci, při které mají občané s nimi sympatizující na pět minut vypnout všechna světla a spotřebiče v domácnosti. Po této zprávě jsem se hrůzou úplně orosil. Představoval jsem si, jak právě sloužím na kotli nebo turbíně. Mžikově polovina Němců vypne ze sítě svoje domácnosti a při svíčkách si budou libovat, jaký si udělali krásný romantický večer. Že se nejprve zblázní všichni energetičtí dispečeři po celé Evropě a následně veškerá obsluha v elektrárnách Evropy, to jim nevadí. Možná to ani nevědí, protože to je starost někoho jiného, ne jejich. Mžikový desetiprocentní pokles spotřeby rozhodí síť německou. Požádají sousední země, a ty mohou pomoci pouze vodními turbínami, a to do pěti minut. Sami však budou ubírat na svých mašinách a nahazovat nové, jak se budou postupně odpojovat a připojovat jednotlivé okruhy. Aktivisté však budou sbírat politické body, protože takový happening ještě nezažili. Milé ženy a vážení pánové. Možná máte pocit, že o nic nejde, to se přece dá spravit a byla sranda. Je to pravda, ale stojí to obrovské peníze. Nejdříve v bleskově odpojené tepelné elektrárně. Tu si můžete představit jako rozjetou obrovskou lokomotivu. Ta malinká lokomotiva, stotunová na kolejích, podle rychlosti brzdí několik set metrů, takže nemá smysl se jí stavět do cesty. Ta velká lokomotiva v podobě elektrárenského soustrojí brzdí například dvacet minut, kotel pak několik hodin a do vychladnutí několik dnů. Jak by ne, když v jeho trubkách je přes pět set stupňů Celsia horká pára pod tlakem přes sto atmosfér. Když takovou mašinu musí dispečer z rozmaru aktivistů neprudko odpojit od sítě, letí otáčky soustrojí nahoru, regulátor zavře páru a ta musí ven z potrubí. A tak začnou nesnesitelně řvát pojistné ventily.

    V minulém režimu nás v případě svévolného odstavení soustrojí (rozuměj nedopatřením obsluhy) a způsobené škody navštěvoval vyšetřovatel. Dnes je přece demokracie, tak to by si mohl zkusit. To by viděl, jak bychom ho rozmázli v médiích. Neplánované zastavení malé lokomotivy na kolejích způsobené výpravčím stojí třicet až čtyřicet tisíc korun českých. Výpravčího pak na pár měsíců snížení platu. Jedno zastavení velké lokomotivy elektrárenské stojí řádově sta tisíce a milióny. Rozpad evropské sítě s následnými škodami způsobenými v pekárnách, fabrikách, hutích a jinde stojí miliardy v českých korunách. On to někdo zaplatí. To si pište, milý čtenáři, že to zaplatíte.     

    Zkuste si představit, že máte velmi operativní zdroje výroby elektřiny v podobě větrných elektráren. Do několika desítek sekund až minut jsou automatem připojeny do sítě, vítr je zadarmo, stavby jsou krásně štíhle dominantní a voní exotikou Nizozemí. Postavíme jich v Česku desítky! Co desítky, rovnou stovky a tisíce! To se přece musí vyplatit! Ano, vyplatí. Ale jen někomu. Ti ostatní to zaplatí v ceně elektřiny. Takhle to rozhodli nejen naši zákonodárci, ale i ti bruselští. To, že mají manažeři polostátního ČEZu každoročně nehorázné astronomické odměny, také přímo souvisí s větrnými elektrárnami. Že v Německu, Rakousku a dalších evropských zemích zvítězil nerozum nad rozumem, už nese své plody. Jmenované státy hodně investovali do větru, ale opomněli, v blaženém opojení geniální myšlenkou, stejnou měrou investovat do záložních uhelných a jaderných elektráren. Tam by se sice elektřina vyráběla několikrát levněji, ale zase by venkovští obyvatelé a turisté přišli o krásné pohledy na větrné parky. A tak se stalo, že elektřiny je v Evropě nedostatek a těží z toho právě ČEZ, který úspěšně podniká. Plní plány zisku na dvě stě procent a rozděluje uvnitř podniku hodně peněz i bohatě sponzoruje. Po elektřině je prostě poptávka. Nevím, co ti Zelení vlastně chtějí. Na jednu stranu brání atomu, na druhou stranu zhoršují naše životní prostředí otevíráním nových uhelných dolů, mlčením ke stavbě absurdních větrných elektráren. Snad by si už ve svých koncepcích a prioritách měli udělat pořádek. Nebo jenom politizují jako všichni ostatní? Do parlamentu se dostali jenom proto, že voliči uvěřili, že jim chtějí ochránit to nejcennější. A to je život, zdraví a s tím související životní prostředí.     

     A jak je to s tím terorismem v Čechách? Inu, z výše napsaného mnohému asi dojde. Elektřinu z větrníků se vláda zavázala odebírat kdykoliv zafouká. Bude-li foukat po celé Evropě, pak všechny větrníky budou pracovat do celoevropské rozvodné sítě, neboť i ostatní vlády se zavázaly. Bude-li foukat dva dny, pak se odstaví uhelné elektrárny a soustrojí vychladnou. A nedej Bože, aby během dvou hodin ustal všude vítr. To se pak všichni evropští dispečeři zblázní. Lidé nejsou dnes už tak uvědomělí, aby vypnuli na přání televizního moderátora na osm až dvacet hodin chladničky a mrazáky, akumulační kamna i přímotopy, varné konvice a sporáky. Lidi to prostě nezajímá. Je to problém vlád, energetiků a jiných potentátů, kteří jsou dobře placení z jejich daní. A mají pravdu. Vždyť jim delegovali pravomoc rozhodovat. A proč tak dlouho ty tepelné elektrárny nedodávají proud. To proto, že je musíte pomaloučku prohřívat, aby se neroztrhaly dilatací kovů a neulámaly se lopatky. Tak k čemu nám vlastně jsou ty kilowaty z větrníků? K h…. . Myslíte si, že vyprávím pohádky. Ani bych neřekl. Tenhle scénář už byl natočen před dvěma lety v Německu a všechny vyděsil. Asi málo, protože po rozpadu německé sítě rychle přispěchal na pomoc ČEZ a situaci zachránil. Až zvítězí tento nenápadný teror i v Čechách a ostatních zaostalých zemích Evropské unie, pak nám pomůže Rusko nebo Čína? Nedávno jsem zaznamenal na internetu zprávu, že čeští aktivisté chystají akci: „Pojďme na deset minut večer zhasnout všechna světla, televize, rozhlasy, sporáky, varné konvice, topení a ušetříme spoustu elektrické energie“. Já se určitě přidám. A co vy?        

                                                                                                                 Ing. Josef JEŽEK

 VŮBEC JIM NEROZUMÍM!

Komu? No přece Rakušanům. Není to tím, že já neumím německy a oni zase česky. Pravda, jazyk bývá ošidný a lze s ním žonglovat podle potřeby, ale tento případ to není. Nepochopení z mé strany není také žádným šovinismem nebo nepřátelstvím. Vždyť moje maminka se  narodila spolu se svými třemi sourozenci právě ve Vídni. To se tehdy budovalo hlavní město mocnářství a děda s babičkou tam odešli za prací. Byli mladí a plní očekávání šťastného života. Zpočátku tomu tak opravdu bylo, neboť netušili, co je čeká. Jak zpívá Jarek Nohavica, „Celé krásné dvacáté století“. Děda Josef stavěl domy vídeňských prospektů a jeho krásná žena Marie šila košile pro lepší pány. Všechno mohlo být jako v pohádce, kdyby nám nezabili Ferdinanda. Děda narukoval hájit čest císaře pána a v roce šestnáctém padl na ruské frontě. Co chudé vdově zbývalo jiného, než popadnout ranec osobního prádla, děti a vrátit se domů do Čech. Božena Němcová by tenhle příběh tisíců prostých žen dokázala jinak rozvinout. Já příběh své jediné babičky, kterou jsem kdy poznal, říkám jako strohá fakta.

    Od té doby uplynulo téměř sto let, a najednou jsem zmatený, proč se zase mezi sousedy válčí. Třeba ten dojem vytváří jenom politici a novináři, aby nás všechny ostatní rozeštvali a zmanipulovali. Padouši jsou totiž všude a jde jen o to, jak je přežít. Každý znalec Rakousko-Uherských poměrů přece ví, že na uherské rovině se dařilo zemědělství, v českých zemích bušilo průmyslové srdce a v sídelním městě pod alpskými velikány vrchnost tančila valčíky. Fungovalo to takto dlouhá desetiletí, a většina obyvatel byla se situací smířena.

    Když první velká válka dobré staré Rakousko-Uhersko rozporcovala, zůstala kolem hlavního města malebná a čistá krajina, do které dál jezdili návštěvníci z celé Evropy a utráceli tady svoje našetřené krejcary. Pak se rozjela elektrifikace do té míry, že nikdo už nechtěl svítit voskovkami. Stačilo v tom novém Rakousku koupit Peltonovu turbínu a pustit na ní z výšky několika set metrů pramínek padající vody z vrcholků Alp, a už svítila celá Vídeň i s velkým kolem v Prátru. Tahle idylka trvala zase spoustu desítek let. Lidé se zde však jako všude v Evropě zkazili a začali plýtvat s elektrickou energií. I ty ledovce v horách se nějak začínají povážlivě zmenšovat. Vrchnosti v téhle zemi někdo poradil, aby nestavěla uhelné elektrárny, protože prý musí mít komíny a z těch se obvykle kouří. Aby ani nestavěla jaderné elektrárny, protože ty prý mají ještě větší komíny (běžně sto metrů průměru u paty), a taky se z nich kouří. Zatajili jim však, že to není kouř, ale vodní pára v té nejčistší podobě. A tak se nechala nachytat na hezké řečičky stavitelů větrných elektráren: „Už žádné komíny, žádný strach z atomového hřibu, jen čirá energie od Pána boha. Ale znáte to. Řekli jim jen samé přednosti, něco málo zatajili. Například fakt, že když nefouká, tak se nesvítí.

    Na tuto moudrost se však přijde až po letech, když vrcholky i pláně země hyzdí krásné štíhlé větrníky. Takže dnes je Rakousko v těžkých nesnázích s kapacitou výroby elektrické energie, protože na větrníky není spolehnutí. S Němci mohou hovořit bez překladatele, mají podobnou řeč, ba dokonce podobné problémy s elektrickou energií. I tam dospělo ekologické osvícení, ale německý propad není zatím procentuálně tak velký, jako rakouský. A teď přichází to, proč Rakušanům vůbec nerozumím. Nemají elektřinu, a tak jí kupují od Němců,  kteří jí také moc nemají, a proto jí kupují od Čechů, přesněji od ČEZ, který jí má prozatím dost. Neviditelná ruka trhu zdražuje elektřinu pro její nedostatek nejen Rakušanům a Němcům, ale i Čechům, protože prý nemohou být různé ceny pro domácí a pro zahraniční odběratele. Zejména pak dnes, když jsme už „všichni domácí“ a nepotřebujeme pasy a kontroly na hranicích.

   Ti „naši domácí z jihu“ nám několik let pravidelně otravovali život při cestách k nim, protože blokovali hraniční přechody kvůli Temelínu. Prý je ohrožujeme čistou elektřinou bez oxidu uhličitého, který jim pomáhá zase rozehřívat jejich ledovce. Elektřinu u nás vyrobenou kupují od „našich domácích ze západu“, kteří vědí, že není zbytí, a pro byznys všechno. Vůbec těm našim z jihu nerozumím. Proč se tváří jako moudří, když jim těžko může někdo porozumět. Kdyby totiž pochopili svoji vážnou situaci, kupovali by elektřinu přímo od nás a začali stavět jadernou elektrárnu. Ale tuto přímou logiku přece žádný politik nemůže říci, když nejdříve rozdmýchával odpor ke skutečnému pokroku a vytvořil atmosféru nenávisti. Šlo přece o voliče. A teď by těm stejným voličům měl říkat opak. To by nemuseli pochopit. A třeba ano, ale pak by je museli nahradit jiní politici. Ať si dělají „naši domácí z jihu“ co chtějí, nechci se vměšovat, ale stejně jim nerozumím. Kdyby nebylo Ferdinanda, možná by vnuci mé babičky žili ve Vídni.                     

Prosinec 2007                                                                                                   Ing. Josef JEŽEK         

MYSLÍM TO UPŘÍMNĚ!

Takto zněl volební slogan jednoho polistopadového premiéra. Všichni jsme mu věřili, protože myslet si už dneska může každý co chce a jak chce, ba i dokonce ledacos říci. Nebývalo tomu však vždycky. Tenhle plochý a bezobsažný výkřik českému politikovi, jistě za slušný honorář, poradila nějaká specializovaná reklamní společnost. Ostatně, všichni to s námi myslí dobře a upřímně. Například společnost Telefónika, resp. její česká filiálka O2, nabízí svoje vynikající služby na ČT1 i NOVA. V celém obrazovém reklamním šotu ale nepozoruji žádnou spojitost s telefonováním. Vidím tam letce na rogalu, a především velkou sekvenci s mladou krásnou dívenkou na kolečkových bruslích, jak se prohání po rovné dálnici, v tváři blažená a šťastná, protože její cestu lemují desítky velkých větrných elektráren. Na začátku vzpomínaný politik, upřímně myslící a mluvící, však po několika měsících vládnutí nedokázal uspokojivě vysvětlit voličstvu, jak ke svému majetku přišel, a tak zase odešel. Telefonní společnost nemusí nikomu vysvětlovat, jak ke svému televiznímu šotu přišla, ale myslící člověk pochopí, že ho musela tvůrci zaplatit a televizním společnostem uhradit pár stovek miliónů za jeho vysílání. Mladí jistě ocení, že je to reklama na úrovni, svěží, moderní až progresívní. Nezažili jistě žádnou z dřívějších totalit, a tak ji přijímají bez paranoidního pohledu. Ideální sdělovací prostředek na reklamu je obraz, nejlépe pohyblivý, ozvučený a barevný. Nám poučeným a opatrným však neuniká, že kolem dálnice nebyly domalovány kulisy. Kromě větrníků tam už není zhola nic. Chybí tam auta, rybníky, lesy a kopce, chybí tam lidská obydlí, ale hlavně tam postrádám normální lidi. Ti lidé by totiž nemuseli sdílet nadšení s bruslařkou. Ano, takto nějak vypadá, moji milí mladí spoluobčané, vymývání mozků a po něm totality černé, rudé, zelené, … . A to vždy stojí velké peníze. Pokud už je ale investuji, pak s vírou, že se mi vrátí zpět třeba v investici a nebo nějaké vysoké státní funkci.

   Poslední větší kauzy v české kotlině mne vždy něčím novým pobaví. Kauza radar už slibně plní obecní kasy čtvrtiny země, protože si politici uvědomili, jak vytypovaná území dosud trestuhodně zanedbávali. K tomu je potřeba přidat příplatek za potenciální ohrožení zdejšího obyvatelstva. Hlavní hygienik a jeho suita si udělala výlet do tichomoří, aby s úžasem zjistila, že toto zařízení nebude při svých rozměrech v Brdech ani vidět, a hlavně, nebude nic vyzařovat, neboť se jedná o nepatrně silnější radiolokátor, který mají na Ruzyni a ostatních větších letištích. Přitom, světe div se, nebude soustředěný paprsek mířit na zem, na lidská obydlí, ale minimálně dva úhlové stupně nad horizontálu (vodorovinu), na oblohu. (Představte si, že prý tam budou pevné dorazy, aby nemohl spadnout níž.) Kauza Národní knihovny, pojmenovaná konspiračně krycím názvem „chobotnice“, je skutečná lahůdka. Na Letné by prý byla moc blízko Hradu, a to se jeho obyvatelům vůbec nelíbí. Nelíbí se jim ani podoba, ani vzdálenost, ani autor. Dejme ji raději někam do Libně mezi tovární komíny, tam si její arogance nikdo nevšimne, a nebude kazit krásné pražské horizonty. A najednou se ptám, proč ti venkovští starostové na Vysočině neřvou do éteru a nemanifestují, nepodepisují petice, že chtějí mít také hezké horizonty ve svých vsích. Prý o lidi na venkově nejde, ti vydrží úplně všechno. Zřejmě rezignovali a přijmou vše to, co si na ně někde v Praze nebo v cizině vymyslí. Říkáte, že ne? Aha, takže oni dostanou úplatek, a proto mlčí! Životní prostředí doma je nezajímá a ještě si připlatí za elektřinu z větrníků, protože je takový trend! Opravdu jsme my, venkované, takoví hlupáci? Asi jo. Takže držte jazyk za zuby, mlčte a šlapejte vstříc světlým zítřkům.  

                                                                                                                       Ing. Josef JEŽEK        

„Pane, pojďte si hrát!“

Těmito slovy zpravidla začínala krásná animovaná česká pohádka o dvou medvídcích. „A na co, pane?“ ptal se ten Malý toho Velkého. „No přece na větrné elektrárny, pane“, odpověděl ten Velký. 

  A ten Velký pak chodil po vesnicích a říkal těm Malým lidem, že jim tam postaví hezké větrníky, štíhlé a hodně vysoké, a že to bude paráda. Že k nim budou z daleka chodit lidičky dívat se na tu krásu, budou jim je závidět a budou je chtít taky, jenomže nebudou patřit mezi vyvolené. A ty co vybere, těm ještě přidá zlaťáčky. Ale tomu Malému to nepřišlo vůbec divné, že mu ten Velký chce dávat pro nic za nic lesklé penízky. Inu, vždyť byl ještě malý.    

   Nedávno jsem se zúčastnil v jedné nejmenované vsi na Českomoravské vysočině veřejného setkání zastupitelstva obce s občany ohledně případné výstavby Velkých větrných elektráren v katastru jejich obce. První minuty utkání byly zahřívací, poměrně klidné, ale posléze diskuse gradovala. V tom se do diskuse přihlásila krásná, urostlá a mladá blondýna sedící v první řadě. Všichni ztichli v očekávání příspěvku. „A čím budete svítit, až dojde uhlí?“, prohlásila nevinně a bezelstně. Po prvním úleku, sedíce za ní, jsem se vzpamatoval a šeptal jí do zad. „Slečno, sedněte si, prosím Vás, to se příliš nepovedlo. Ještě chvilku jsem se jí snažil potichu říci, že si spletla schůzi. Tady že přece nejde o výrobu elektřiny, ale o podivné peníze a vůbec divnou hru, ve které se hraje o naši krásnou krajinu. Nikdo si ji dále nevšímal a boj se znovu rozhořel. Plameny šlehaly na všechny strany, že málem musel zasahovat místní Sbor dobrovolných hasičů. Dav zvýšeným hlasem uklidnil až pan nadlesní, toho času zastupitel, nikoliv však příznivec těchto nesmyslů v české krajině. Oddychový čas lítého boje vyvolal ještě jeden dlouhovlasý obrýlený chlapec, který se jednoho z diskutujících odpůrců větrných elektráren zeptal, co udělá, když se ráno probudí. Čekal jsem napjatě, jak a co řekne, protože já když se ráno probudím, jdu se hned vyčůrat. Dotázaný byl v rozpacích, a tak mu tazatel napověděl. „No přece otočíte vypínačem světla a ….“ už nedomluvil. Rozzuřený dav jej převálcoval. Ach, ti mladí a malí medvídci, pořád netuší, jaká hra se tu hraje. Místostarosta se pokoušel vysvětlit veřejnosti, že obec potřebuje peníze na čističku. Pohotoví odpůrci mu hned spočítali, že nejisté výtěžky z větrů by nestačily ani na úroky. Já pak dodávám, že pan vicepremiér Čunek má prý k dispozici z našich uložených peněz v pokladničce EU cca 6,5 miliardy eura na místní rozvoj. Nechť si o ně z kapitoly životního prostředí pan místostarosta řekne, a budou to peníze vložené skutečně do životního prostředí, nikoliv vyhozené do větru. Českému panu prezidentovi však umínění příznivci větrníků nevěří, že v českých luzích a hájích jsou velké větrné elektrárny ekologický a ekonomický nesmysl, hyzdící zdejší krajinu, a to je opravdu škoda. Další chabá obrana pana místostarosty vyzněla tak, že prý větrné elektrárny jsou trendem moderní doby. Potkávám na ulici mladá děvčata a ta mi necudně ukazují svoje pupíčky. V létě se rád podívám, ale v zimě mne trochu zamrazí. Určitě budou chtít jednou být maminkami, ale záněty vaječníků, ledvin a všech ženských orgánů v těchto místech jim v tom mohou zabránit. Reakce malých medvídků je ale taková, že takový je přece (rozuměj módní) trend, a tak zahaleni do kožichů mají nahá bříška. To co se zdá být moderním, ještě neznamená, že prospěšným. Stejné je to s vrtulemi na elektřinu. Argument, že na západě přece nejsou blbí, nemůže obstát. Žijí tam úplně stejní lidé jako v Česku, moudří i hloupí. A pokud zvítězí v téhle zemi hloupost, pak se malí medvídci budou ptát, co to bylo za vypečenou hru. A ten velký jim odpoví. „No přece od Kolína“. Ne však nad Labem, ale nad Rýnem. Odtud je bratru 130 kilometrů do Bruselu.                                    

                                                                                             Ing. Josef Ježek        

TANEČKY

Včera, třiadvacátého srpna jsem šel dříve spát, protože byla před námi bartolomějská noc, a to je lepší nikam nevycházet, nic neposlouchat, nic nechtít vědět. Vždyť se jí také někdy říká „Noc dlouhých nožů“. Oba křesťané, oba Francouzi, katolík a hugenot, ale každý se na svět dívá jinak. A tak jsem si dnes, na svatého Bartoloměje, odpočatý a vyspalý, přečetl na portálu Seznamu internetové noviny. Předkládám některé z titulků: 1) ČR může v arbitrážích přijít až o 80 miliard korun. 2) KSČM se dopouští vlastizrady kvůli radaru, míní Štětina. 3) ČEZ chce investovat do elektráren přes 100 miliard korun. 4) Sucho poškodilo úrodu na 300 tisících hektarech českých polí 5) UNESCO kritizuje návrhy výškových budov v Praze 6) Rakousko: Češi provokují Rusko radarem 7) Provozovatelé jaderných elektráren v Německu půjdou před soud 8) Britové opět sledovali nad Atlantikem ruský dálkový bombardér 9) Texas vykonal navzdory kritice EU čtyřstou popravu 10) Soud Šrytrovi potvrdil podmíněný trest.

     Zdánlivě co zpráva, to originál. Ale dnes mi nějak splývají. Mají společný jmenovatel. Tanečky se slovy: Výhružky, kritika, nesouhlas. Kde začít? Třeba postupně, jak jsem je zapsal a očísloval. 1) ČR republika může přijít v arbitrážích o mnohem více než 80 miliard. Stačí, když z plánovaných 750ti větrných elektráren se jmenovitým výkonem 2MW na Českomoravské vrchovině nebude investor dostávat potřebné zisky, protože nebude dostatečně foukat vítr. Bude to zmařená investice, protože stát nezajistil slíbené podmínky. Neporučil větru. Celkový objem investice v dnešních cenách činí okolo 60 miliard korun. 2) Komunistickým předákům vadí lokátor v Brdech, mne také nijak netěší, senátor Štětina je podezřívá z vlastizrady. Problém budou dnes diskutovat starostové středočeského kraje. Kulička průměru deset metrů hýbe nejen českým dvorkem, ale kupodivu celosvětovou arénou. Češi si naivně představují, že by jej někdo chtěl zničit atomovou hlavicí. Proč by plýtval drahými zbraněmi, na radar by stačila jedna tříštivá bombička. Proč třeba všichni starostové téhle země nediskutují 150 metrů vysoké obludy na Vysočině. 3) ČEZ musí investovat do výstavby a rekonstrukcí uhelných elektráren, protože pokud by spoléhal na nejistou energii z větrných elektráren a nepočítal s energetickou nákladovostí jejich výroby, výstavby a provozování, svítili bychom loučemi. Dostavěl by Temelín, ale ekologičtí aktivisté nechtějí v současné době jedinou dostupnou ekologickou energii, jadernou. 4) Ano, sucho je nepříjemná věc nejen pro zemědělce, ale sedláci z unie nám rádi vypomůžou. Slyšel jsem od místních, že obilí letos opět dobře „sypalo“. Představte si, že by přišlo sucho do naší země na lány energetického šťovíku, rákosu, speciálních topolů či jiných rychle rostoucích bylin k výrobě elektřiny. To by byla teprve katastrofa, to bychom je museli dovážet z Afriky nebo Asie. 5) UNESCO má oprávněné obavy o to, aby při pohledu z Hradčan na Staré Město si zahraniční návštěvník nemusel z historického pohledu vymazat nebo odmýšlet dvě výškové stavby pouhých 120 metrů vysoké. Prý, když se středověké jádro Prahy v roce 1992 stalo chráněnou kulturní památkou, musí respektovat i architektonickou návaznost okolí. Přírodu Českomoravské vysočiny by pořád ještě bylo možné zapsat do kulturního dědictví UNESCO a prohlásit jí minimálně celou za CHKO, ale tohle pány z této instituce nezajímá. Možná nevědí nic o tom, že tu chtějí postavit 750 monster vysokých pouhých 150 metrů, takže už neuvidíme přes les vrtulí, jak to hezky ukazuje reklama O2 na TV 1, les smrkový nebo borový. 6) Ti Češi už zase s něčím provokují. Nejdřív si postaví jadernou elektrárnu téměř sedmdesát kilometrů od jejich hranic, zatímco oni, hrdinové, si doma zablokovali výstavbu jakýchkoliv elektráren. Teď mají dluh v kapacitách výroby elektřiny celých dvacet procent a musí dovážet čistou elektřinu z Německa, které také nemá velké přebytky kapacit ze stejných hrdinských důvodů. Němci pak musí stavět linky na vyčištění elektřiny z českého jádra (kýbl, hadr a voda), protože oni špinavou elektřinou svítit nebudou. Kupují si proto přístroj, který  když dáte do zásuvky, hned vám ukáže, z jakého zdroje teče do zásuvky elektrický proud. 7) Samozřejmě, provozovatele jaderných elektráren v Německu bych postavil před soud. Oni chtějí zachraňovat neutěšenou energetickou situaci země způsobenou předchozími vládami tím, že budou repasovat stávající elektrárny. Proč nestavěli nové, když zelení slibovali záchranu energetiky země hnojem, šťovíkem a větrem? Báli se, že to bude bráno jako nezákonné konání. Zákon sem, zákon tam, měli být předvídaví. Energetiky je nutné zavřít, až zčernají. 8) Rusové vytáhly z hangáru dálkové bombardéry a zkoušejí je, tvrdí Britové. Že by zkoumali, zdali by doletěly až nad Brdy. Jak jsem již řekl. Potřebují je oprášit, prolétnout, a důvodem vůbec není kulička v Brdech, ale potřeba peněz na fúzi všech velkých fabrik na letadla, aby se Rusko opět stalo leteckou velmocí tím způsobem, že vojenská výroba vstoupí do služeb civilního letectva. 9) Evropská unie nerada vidí popravy v Texasu. Taky se mi nezamlouvají, ale tam to možná lidé vidí jinak. Zejména ti, jejichž blízcí přišli o život rukou bestiálního vraha. Kdo bude souzen, až devadesáti metrová vrtule udělá sekanou z letce na padáku či na větroni. Zřejmě nikdo, protože popravovat mrtvou věc, větrník, je absurdní. Vždyť je to nemyslící bytost. 10) Neznám pana Šrytra, ale prý chtěl korumpovat pana Ploce při volbách do parlamentu. Pan Ploc je charakter, uplatit se kamarádem nedal a ještě jej prásknul. Poněkud legrační historka, když si vzpomenu na pana Kořistku. Ten si sedl i na křeslo pravdy, ale stejně byl odsouzený, platit bude jak černej a ještě se omluví. Holt, měl být chytřejší a nemluvit. Mlčeti zlato. I v kauze větrných elektráren se vyplatí mlčeti. Zejména vysoce postaveným politikům. Co kdyby je někdo odposlouchával. My, obyvatelé Vysočiny ale mlčet nemůžeme. Vždyť nám chtějí zohyzdit naše domovy, krajinu, rodné vsi, louky a lesy. Vyzývám spoluobčany. Nemlčte a neberte úplatky! S problémy vám nikdo nepomůže.  

24. srpna 2007                                                                                                 Ing. Josef JEŽEK

Vážení zastupitelé obce Kejžlice!

    Obracím se na vás ve velmi vážné věci, týkající se vašeho možného rozhodnutí.

     Z povzdálí pozoruji vaši diskuzi (Jihlavské listy apod.) s „odpůrci umístění větrných elektráren v katastru vaší obce“ a jsem poněkud zneklidněn vývojem tohoto „sousedského boje“. Možná namítnete, že to není můj problém, a tak proč se do toho pletu. Mám však pro své konání dvě pohnutky, dva argumenty.

1.      Před dvaceti lety jeden světoznámý filosof vyslovil hypotézu „velké vesnice“. Ano, současný vývoj života na Zemi má všechny parametry i atributy „bývalého“ života na vsi. Prakticky okamžitě víme, kdo koho po celé Zeměkouli zapíchnul, kdo kde naboural v autě, kde se narodila trojčata a nebo se rozvodnila řeka. Éra amerického Klondiku dávno skončila. Dnes nestačí koupit si pár akrů půdy a dolovat zde zlato. Vše, co najdete pod svým pozemkem, který jste zdědili po předcích a nebo si řádně zakoupili za své peníze, není ještě vaše. Ať už jde o zlatý či stříbrný poklad, o pramen ropy nebo léčivé vody, o žílu železné rudy, uhlí či průduch zemního plynu. Všechno výše vyjmenované patří státu. Podle nejnovějšího stavebního zákona si bez povolení nemůžete vykopat ani studnu s pitnou vodou bez svolení sousedů a stavebního úřadu. Vím, je to nemilé, ale to jsou vymoženosti civilizace a z nich plynoucí omezení práv jednotlivců, skupin i celých států. Nemůžete do Pstružného potoka protékajícího vaší obcí vypouštět beztrestně výkaly bez předchozího zpracování v čističce odpadních vod, protože o pár kilometrů níže na tomtéž potoce se chci rekreovat se svou rodinou, a chci zde mít příjemné a nezničené životní prostředí, s čistou a nezapáchající vodou v potoce, s rybami a jinou vodní faunou i flórou. Ani velký oheň na spálení starých a ojetých pneumatik či bramborové natě na poli si nemůžete dnes beztrestně rozdělat. A bude hůř, tomu věřte! I s grilováním na zahradě můžeme dopadnout jako v Holandsku, kde malé děti neznají otevřený oheň. Zopakuji řečené. S vodou povrchovou i podzemní si jednotlivé obce nemohou nakládat dle své libosti, ani s půdou ne, protože pesticidy, DDT a jiné jedy, splachované dešťovou vodou ničí životní prostředí sousedům. Ba ani se vzduchem, čili atmosférou, nemohou obce nešetrně zacházet a spalovat zbytečně kyslík a oxidem uhličitým nebo jinými produkty spalin otravovat život sousedům. Do životního prostředí dnes zásadně vstupuje faktor krajinotvorby. Nedávno protestovalo UNESCO proti plánované výstavbě dvou stodvacetimetrových výškových budov v Praze kdesi daleko na Pankráci. Prý to bude rušivě působit na pozorovatele a zničí se prý krásný výhled na starou část Prahy, zapsanou v seznamu celosvětového kulturního dědictví. Ti na západ od nás ale mají divné starosti, nemyslíte? My si tady s radostí, v téměř panenské přírodě na Vysočině, jež by mohla být také součástí světového kulturního dědictví, postavíme kolem 740ti  stopadesátimetrových kinetických monster, v noci svítících a blikajících, ve dne vytvářejících stroboskopické efekty a svištící nad zemí 250ti kilometrovou rychlostí,  a přitom se budeme blaženě nad tou krásou usmívat a rozplývat. Vaše stožáry větrných elektráren budou ničit optické životní prostředí (výhledy) všech vašich sousedních obcí, protože je neschováte za svými lesy. Budou-li vysoké 30m, pak nás ze sousedních obcí rušit nebudete. Sousedům, Rakušákům, vadí jaderná elektrárna v Temelíně, sedmdesát kilometrů vzdálená od jejich hranic, nic toxického neprodukující, nesvítící, neviditelná, ale prý strašící jejich klidný spánek. Stejně tak eventuální americký radar průměru deseti metrů, neviděný a umístěný na státním pozemku (vojenském újezdu) v Brdech, vadí nejen celému středočeskému kraji, všem starostům, ale celému světu.

Vážení zastupitelé!

Výše uvedené vnímejte jako protest proti výstavbě Velkých Větrných Elektráren (VVE)  v katastru obce Kejžlice. Jednak jako můj osobní protest, předsedy Občanského sdružení Eden Vysočina, a jednak celé jeho velké členské základny, s působností po celé Českomoravské vysočině.  

2.      K obci Kejžlice mám však také silný vztah osobní, řekl bych přímo patriotický. Moji předci zde žili podle písemných záznamů minimálně již před 250ti lety (Jan Ježek), tedy dávno před Napoleonskými válkami. Je dost pravděpodobné, že historie rodu Ješků z Kejžlice (viz kroniky z lipnického hradu) sahá až do čtrnáctého století. A to je další moje hlavní pohnutka, proč vám píši. Moji předci tuto vesnici obývali v dobách nejtěžších, když zde bylo pouhých dvanáct obydlených gruntů a sedm vypálených  cizáckými vojsky. Pojednou mám pocit, že k hranicím obce opět dorazily zbraně seveřanů (Švédů nebo Dánů, jedno jest) a chystají se obec vyplenit, tentokrát ze vzduchu a za přispění jejích představitelů. Můj dědeček, Bedřich JEŽEK, z gruntu č.p. 19 (*1878, +1945), by je tak radostně nevítal, jak jej znám z vyprávění svého otce. Ano, byl za první (Masarykovy) republiky v Kejžlici starostou, byl uvážlivý a moudrý sedlák, který dokázal zastavit splašené koňské spřežení, stejně jako rozsoudit rozzuřené sousedy a poznat, co spravedlivé a poctivé, a co je šlendrián. Soudím, že za peníze by svoji obec neprodal. Byl mimo jiné také členem Sboru dobrovolných hasičů, ochotnickým hercem a vychoval s babičkou devět slušných, pracovitých a odvážných lidí. Jeden z nich, strýc Bedřich byl bohabojným, pracovitým a váženým občanem vaší obce. Dlouhé roky si jej místní sedláci volili do čela společného hospodaření. I o něm jsem přesvědčen, že měl vlastnosti svého otce, po němž doslal svoje křestní jméno.

 Vážení zastupitelé. Po svém otci jsem poloviční občan Kejžlice, dříve se říkalo, že zde mám domovské právo. Využívám jej tedy po zvyku starých časů, a žádám vás tímto, abyste vzali v potaz i můj názor, neboť tradice měla na zdravý vývoj společnosti i obcí zásadní význam. Dnes, bohužel, tyto hodnoty nevyznáváme a tváříme se jako moderní a pokrokoví lidé. O nesmyslnosti VVE v našem kraji však není pochyb.

                       S pozdravem  Ing. Josef Ježek