Filozofická  škola

TEMPL SUB SOLE

ZÁVĚREM

Asi se ptáte, co všechno z níže napsaného je PRAVDA. Odpovídám otázkou. Co je pravda? Pravda je přece to, čemu VĚŘÍM. A já věřím, že pravdivé je vše, co jest zde napsáno. Najděte si i vy svojí pravdu v tomto příběhu. Jenom chci připomenout, že pověst často předchází události. Mohu to potvrdit osobní zkušeností. Pověst vede, nutí a směřuje lidské pokolení ke konání. Proto se nebraňte, jděte za svým srdcem, konejte a uvidíte na vlastní oči ZLATÝ VOČI. Dojděte až k žulovým ÚSTŮM PRAVDY, staňte se třímetrovým kamenným BRETSCHNEIDROVÝM UCHEM a dobře poslouchejte vyprávění tohoto nehostinného, tvrdého a tak skutečného kraje.

Věnováno Líze MACHONINOVÉ a všem „Přátelům podlipnických gotických kostelů“.

CHRÁM POD SLUNCEM

Pohanští bohové sídlí na Nebi!

Na SLUNCI je to RÉ (RA), ATON, APOLLON, HELIOS, SVANTOVIT, RADEGAST, …,

na MERKURU je to HERMES, MARDUK, MERKUR,…, na VENUŠI je to ESET, AFRODITÉ, VENUS, …, na ZEMI je to GÁJA (GÉ),…, na MARSU je to MARS (MART), …, na JUPITERU je to JUPITER (JUNO), na MĚSÍCI je to LUNA, SELÉNE, …, atd.

Křesťanský Bůh sídlí v lidských srdcích. Křesťané staví katedrály, chrámy, kostely, kapličky, oltáříky či pouze křížky nebo Boží muka, aby si připomněli, velikost svého Boha, zrození, život a smrt jeho vtělení, Ježíše Krista.

Sakrálním stavbám křesťané přidělují patronát (patrocinium) vyvolených z lidí, kteří byli prohlášeni za svaté. Lidé však nosí jména, která se často vyvinula ze jmen pohanských bohů. MARTIN z MARSU, JIŘÍ ze ZEMÉ, MARKÉTA z MERKURU, JAN z JANUSE (římského boha bran a počátků), VÍT ze SVANTO-VITA (keltského boha Slunce), atd.

Pokud se na sakrální stavby kolem mého rodiště, jímž je DOLNÍ MĚSTO, podívám tímto prizmatem, pak nejvýše je položen kostel Sv. VÍTA (boha Slunce) a v údolí se pak nachází tři menší gotické kostelíky zasvěcené Sv. MARTINOVI v Dolním Městě (bohu války-Martovi), Sv. JIŘÍMU v Řečici (bohu zemědělců – Gáje) a Sv. MARKÉTĚ v Loukově (poslovi bohů – Hermovi - Merkurovi). Každý ze tří zmíněných kostelů se nachází pod naší šťastnou hvězdou, Sluncem (TEMPL SUB SOLE), stejně jako tři planety, podle nichž tři jejich patroni – světci a mučedníci – dostali svá jména.

SLUNCE

MERKUR     ZEMĚ     MARS

Výše než Slunce se pak nachází pátá a nejmenší raně gotická stavba, kaple Sv. VAVŘINCE na Lipnickém hradě.

DOLNÍ MĚSTO. První zmínka o této obývané lokalitě na Pstružném (Kamenném) potoce pochází z roku 1226. Tenkrát se osada nazývala LIPNICÍ a patřila do majetku Premonstrátského kláštera v Želivě. Stavba kostela se zmiňuje roku 1346 v závěti Pertolda z Lipé a na seznamu papežských desátků z roku 1352.

Na vrcholech téměř rovnostranného trojúhelníku o straně cca tři kilometry najdeme další dva gotické kostely. Kostel Sv. JIŘÍHO v Řečici a kostel Sv. MARKÉTY v Loukově.

ŘEČICE. V písemných pramenech se osada poprvé objevuje roku 1307 a kostel v seznamu papežských desátků z roku 1352. LOUKOV jako osada a kostel v desátcích z roku 1352.

A tady by celý příběh mohl skončit, kdyby ... kdyby nebylo kacířů.

KACÍŘI MEZI NÁMI.

V každé ideologii či náboženství se začnou po určitém čase šťourat ty neposlušné a kverulantské ovečky, a to z různých motivů a pohnutek. Vznikají různé názorové odchylky, frakce či hereze, a jejich noví představitelé jsou přesvědčeni, že jejich pravda je tou božskou, jedinou správnou, trvalou, nezměnitelnou. Pak se však po určité době i v tomto novém proudu objeví rejpalové a nespokojenci, kteří by rádi prosadili tu svojí ještě pravdivější pravdu, takže dochází k novému štěpení. Tak vypadá strom života, poznání a civilizace. Jde o přirozený vývoj ve všech oblastech lidské činnosti, a říkám, zaplať Pánbůh za něj. Ne však všechny instituce za tento neměnný Stav Stvoření Světa děkují Bohu. Některým tato přirozenost není po chuti, protože ohrožuje některá jejich privilegia. Takové spolky se například nazývají politickými stranami, odborářskými centrálami, církvemi a sektami. Jde tu ruku v ruce o pozice mocenské a tím i ekonomické. Nejen chlebem (jako dobytče) živ je člověk. Člověk s inteligencí a intelektem má i potřeby sekundární, nefyzické, čili duchovní. Chce přijít třeba na to, proč se zde na světě ocitl, jaký to má všechno smysl a kam lidstvo vůbec se svým podivným vývojem kráčí. Má také i jako individuum, jedinec, potřebu předvést se před ostatními svého druhu, být úspěšný a tím i třeba šťastný. Shrneme-li vše na hromadu, jde především o pocity, lidskou mysl, lidskou duši.

Jedním z hlavních pocitů člověka je potřebnost. Vědět, že se k něčemu ve společnosti hodí, že si jej ostatní váží, respektují a ctí, uznávají. Vrcholem těchto pocitů je tvořivost, kreativita, nalézání Božích zákonů ve Stvoření. Uspokojení v tomto směru zpravidla dosahují lidé v oblasti vědy a umění. Ti jsou potom jednookými mezi slepými, rozumějícími a chápajícími mnohé zákonitosti a souvislosti, takže obtížně nesou podřízenost někomu, kdo se tak daleko nedostal nebo mu nebylo shůry dáno. A mezi nimi se právě rekrutují kacíři. Dnes se zaměřím na instituci téměř dva tisíce let starou, Římskokatolickou církev. K ní se hlásí možná půl miliardy lidí a všech křesťanů se odhaduje něco kolem miliardy duší. A protože západní křesťané se vesměs odrazili od výše zmíněné církve, má tato značnou tradici, potenciál a moc. Za tak dlouhou dobu trvání si prodělala světlejší i černější období, štěpila se a obrozovala. Dnes se odhaduje, že křesťanských církví je na Zemi kolem tisíce dvou set odnoží.

Křesťanství jako věrouka, naplňující přirozenou lidskou religiozitu, nevzniklo samozřejmě tak říkajíc na zelené louce, ale sálo mateřské mléko ze dvou velkých civilizací starověku, Mezopotámské a Egyptské. Zejména pak středomořský Egypt s již třítisíciletou historií silně poznamenal vznik křesťanství. Otcové zakladatelé však vrátili o čtrnáct století zpátky lidské poznání. Už tenkrát zde kvetl monoteismus, víra v jednoho jediného boha. Hebrejové se však nasměrovali na transcendentálního boha (za hranicemi našeho poznání), s kterým nebylo možné se v lidské podobě setkat, kdežto křesťanští otcové opět vytvořili obraz Bohočlověka. A to, jak víme, platilo v Egyptě k folklóru, že každý faraon se rodil jako Hórus, syn bohyně Eset (Isis) a Usíra (Ósirise), aby se po smrti stal bohem. Takto pojaté božství skrývá v sobě nebezpečí, že bude zpochybněno všemi možnými kacíři. V této době jsou pak velmi módním tématem spekulace o důvodech a počátcích křesťanství.

Římskokatolická církev vždy velmi nerada „modernizovala“ věrouku a s každým novým vědeckým poznatkem polemizovala, dlouze jej zkoumala, posuzovala, rozkládala, aby nedošlo k přehmatům a omylům. Takto se ostatně chovají zástupci každé ideologie, když poněkud zestárne. Vzpomínám si, že počátkem sedmdesátých let minulého století jsem nevěděl, kdo to jsou revizionisté a proč jsou tak nenáviděni velkým bratrem. Inu, pojmy se mění, kacířství zůstává. Udělejme si krátký exkurz evropským kacířstvím. Hledejme především mezi vědci a umělci. Vydejme se ve směru plynutí času, tedy z přítomnosti do minulosti, neboť relativita nárůstu času se pohybuje právě tímto směrem. Každá pozorující duše vidí to, co bylo, málokteré se podaří vidět to, co bude.

NĚKTEŘÍ Z KACÍŘŮ

ALBERT Einstein. Muž, který ukradl Bohu prostor, kde by mohl přebývat. Ba co víc, vzal mu i věčnost. Každý foton (částečka Světla) může „zahlédnout“ počátek i konec stvoření Světa, neboť může žít věčně, neplyne mu čas! Toto ale byl vždy atribut Boha. Foton by tedy mohl být teoreticky součástí Boha. Bohužel, i tento se klaní boží lásce, Gravitaci. Když letí kolem pohanského boha Slunce (Helia), ohne se. Božství se takto nechová! Albert byl zřejmě panteista (bůh je ve všem), nebo panenteista (Svět je sám bůh). Obojí představa je kacířská. Tento kacíř pobýval i v Praze, kde přednášel na Karlově univerzitě.

GEORGES Ivanovič Gurdjieff. Složité poznání z mnoha cest vědění, studia náboženství a setkání umístil do Enneagramu – devítibodového diagramu.

RUDOLF Steiner. Kontroverzní okultista a filosof, studoval i matematiku na Vídeňské technice, duchovním otcem tzv. waldorfských škol. Byl ve spojení i s českými okultisty, příkladně s mystikem a fotografem Drtikolem.

ISAC Newton. Anglický fyzik a matematik, který vystavěl boží stvoření na posvátné (Eukleidovské) geometrii a Boží lásce (gravitaci). Přijal existenci homogenního prostoru a nezávislého času, Boha situoval do nekonečna veškerých Světů a mimo čas. Po jeho objevech narostly lidstvu křídla, mohlo se rozeběhnout osvícenectví.

WOLFGANG Amadeus Mozart. Geniální muzikant a skladatel, jehož fascinovala mystika, numerologie, esoterika. Svobodný zednář. Pobýval v Praze, jako JOHAN Wolfgang Goethe – Faust. Další ze zednářů - LUDWIG von Beethoven.

JOHN Dee. Renesanční a alžbětinský mág, filosof, matematik, agent 007 ALŽBĚTY I., čerpal z Kabaly, pobýval na dvoře RUDOLFA II., kontaktoval se s pražským rabi LŐWEM – známým jako tvůrcem androida, Golema.

RENÉ des Cartes. Francouzský vědec, matematik a filosof. Při bitvě na Bílé hoře byl v na straně křižáků, takže v Čechách vyhrál svoji bitvu. Podílel se však na druhém ukřižování Krista (Kartézský zobrazovací systém), a převedl posvátnou geometrii na číslo (Analytická).

JOHAN Valentin Andreae – autor „CHIMICKÉ SVATBY“ s postavou CHRIST-IANA Rosenkreutze, přítel JOHANA Amose Komenského – duchovního, vědce, učitel národů.

VILÉM z Rožmberka. U něj nachází azyl JOHN Dee, EDWARD Kelley a další.

LEONARDO (da Vinci), MICHELANGELO (Buonarroti i Merrissi), RAFFAEL – výtvarníci renesance, dřívější pak FRA ANGELICO, PIERO della Francesca, z pozdější doby FRANCESCA Góya a jiní.

RUDOLF II., král český a císař římský. Vytváří v Praze koncem 16. a začátkem 17. století centrum evropské vzdělanosti a umění. Pobývají zde velikáni jako TYCHO de Brahe, JOHAN Kepler, GIORDANO Bruno, MICHAL Maier (osobní lékař, filosof), TADEÁŠ Hájek a mnoho jiných.

JAN a KAREL IV. Lucembursští: prý byli členy tajného bratrstva grálu a hrad Karlštejn snad byl v duchu bratrstva postaven. Karlštejnská kaple Umučení Páně, známější pod názvem kaple Svatého Kříže, má být údajně kaplí grálu. Podle RUDOLFA Steinera byl dokonce KAREL IV. posledním rytířem Svatého Grálu. Karel IV. si dopisoval s básníkem PETRARCOU, který měl jinou představu o obnově římské říše pod jeho, Karlovým, vedením.

RAYMOND Lull (+1315) Španělský alchymista – doktor Illuminatus (osvícený) – ovlivnil Bruna, Descarta nebo Francise Bacona. Vytvořil ARS MAGNA – velké umění (teorie všeho). Zajímavé jsou jeho obrazce, zobrazující skryté souvislosti a propojenosti mikrokosmu s makrokosmem a jejich devět (3x3) symbolů.

JOHANES Eckhart. Dominikán. Tento řád vznikl roku 1215 v jihofrancouzském TOULOUSE a proslul jako první inkviziční řád. Dílo sekty „svobodného ducha“ (zvané spíše jako Adamité), Schwester KATREI (Sestra Kateřina), bylo považováno za jeho výtvor. V roce 1307 se stal generálním vikářem pro Čechy, dostalo se mu úkolu napravit uvolněné mravy zdejších kněží a utkat se s kacířskými názory. Roku 1311 se vrátil do Paříže. V roce 1326 obviněn z kacířství a v roce 1327 u papežského dvora v Avignonu umírá. Mistr ECKHART je prostě mistr mystik.

HUGUENS de Payes. Francouzský šlechtic, zakládající v roce 1118 až 1119 řád bojovných mnichů, ochránců svatého hrobu – podle ubytování v Jeruzalémském CHRÁMU (Templu) – TEMPLÁŘŮ.

TEMPLÁŘI. Do Čech jsou uvedeni patrně již za VÁCLAVA I. a v Praze se usazují u rotundy Sv. VAVŘINCE, dnes kostela svaté Anny na Starém Městě, někdy kolem roku 1232.

Jeruzalémské Království – po bitvě u Hattínu 1147 se už téměř zhroutilo, a posledním králem je VÍT, kterého roku 1197 zajme sultán SALADIN a posléze propouští. Ten odchází neznámo kam. Posledním králem de jure je rakouský arcivévoda Karel (1916 – 1918).

Hrad Montségur – jedno z nejzáhadnějších míst evropské historie – Kacířský Vatikán, Dračí Hlava, Satanova Synagoga – postavili jej zřejmě KATAŘI kolem roku 1206. V roce 1244 dobyt a vypálen. Tento hrad je identifikován jako bájný Montsalvage ukrývající SVATÝ GRÁL z básnického díla PARCEVAL, které napsal trubadúr a rytíř WOLFRAM von Eschenbach. Někteří další známí trubadúři 13. a 14. století: DANTE (+1321) a jeho Božská komedie, CAVALCANTI, PETRARCA, GUILLAUME. Grálem může být kniha, mísa, kalich či kámen, jsoucí symbolem Dobra a Lásky i Touhy po Poznání. Grál ve formě kalichu se objevil na korouhvích husitů.

Kacířské spolky. ROSEKRUCIÁNI (Rytíři růžového a zlatého kříže). SVOBODNÍ ZEDNÁŘI (Bratrstvo svobodomyslných lidí), KABALISTÉ (Vyznavači židovské mystiky, rozkvět ve 13. století, kniha ZOHAR – ZÁŘE), KATAŘI, PŘEVORSTVÍ SIONSKÉ, ADAMITÉ, BOGOMILOVÉ, BEKYNĚ, a mnoho dalších.

Čeští i světoví Kacíři přes THEOLOGII – JAN z Dražic, JAN Milíč, JAN z Husince, JAN Želivský, JAN z Trocnova, JAN Smil, JANA z Arcu, JAN Eckhard, JAN Amos, JAN Andreae, JAN Dee, JAN Kepler, JAN Evangelista, JAN Kalvín, ...

ZKRÁTKA

a dobře, všichni vědci, umělci, filosofové a myslitelé jsou kacíři, protože myslet znamená pochybovat, a pochybování je právě ono kacířství. POHAN (JOHAN) je ten, který věří něčemu jinému než já. Podívejme se nyní letem světem na některé legendy o světcích, kteří jsou zmiňováni v souvislosti s našimi kostely pod Sluncem. Dejme přednost ženám.

Svatá MARKÉTA (Marína či Margareta, perla): Otec pohanským knězem, po matčině smrti vychovávána pěstounkou, tajnou křesťankou, která ji nechala pokřtít. Markéta učinila slib ustavičného panenství. Odolala nabídkám vladaře Olibria, ten ji po krutém mučení nechává setnout mečem kolem roku 275 - 284. 13. 7. se slaví pouť v LOUKOVĚ.

Svatá BARBORA (VARVARA): Otec DIOSKUROS se obává o dceru, aby se neseznámila s křesťanským učením. Když odjel na cesty, Barbora se kontaktuje s křesťany, nechá se pokřtít. Po návratu ji předává pohanskému vládci, ten jí mučí. Spatří to dívka JUL - IANA (milá Jana) a přestoupí též na křesťanství. Obě jsou odsouzeny k setnutí hlavy mečem. Barboru popraví vlastní otec kolem roku 306.

Svatá KATEŘINA (Alexandrijská): Velmi vzdělaná a půvabná Egypťanka předčila svými znalostmi a jazykovou výbavou všechny místní mudrce. Římský císař MAXIM - IAN Daja při návštěvě Alexandrie se s ní setká, snaží se jí přesvědčit, aby opustila Krista. Ona podstoupí mučení a vězení, kam za ní chodí i císařovna JUSTINA. Během jedenáctidenního věznění přesvědčí na svou víru i císařovnu. Oběma nechá císař setnout hlavu kolem roku 307.

Svatý VAVŘINEC (LAURENCIUS): Původem Španěl se v mládí přestěhoval do Říma. Za papeže SIXTA II. se stal diakonem a jeho hlavním úkolem byla starost o chudé a nemocné. Po smrti papeže prodal církevní majetek a rozdal jej potřebným. Když vladař žádal církevní majetek, Vavřinec mu ukázal chudé lidi, které označil za církevní bohatství. Podle legendy opékán nad roštem, novodobí badatelé mluví o stětí mečem v roce 258.

Svatý VÍT: Sicilan narozený kolem roku 290. Jeho otec ILARIUS ho udal jako křesťana. Všechna mučení vydržel, i vaření v rozpáleném oleji, také předhození lvům přestál. Nakonec byl probodnut trojzubcem. 15. 6. se slaví pouť na Lipnici

Svatý JIŘÍ (GEORGIJ): Brzy mu zemřel otec a matka se přestěhovala do Palestiny, kde měla velký majetek. Byl úspěšným vojákem, a když viděl, jak císař DIOKLEC - IAN zachází s křesťany, ke kterým se hlásil, prodal veškerý majetek a rozdal chudým. Pak obvinil císaře z nečestného jednání. Byl mučen a statečně odolával. Když to viděla císařovna, také uvěřila v Krista. Císař rozhodl o stětí jak Jiřího, tak i své manželky Alexandry. Ta zemřela cestou na popraviště, Jiřího setnuly 23.4.303. Vždy 24. 4. se slaví pouť v ŘEČICI.

Svatý IZIDOR (Alexandrijský): Za císaře DECIA vojákem na ostrově Chios. Přiznal se, že je křesťan, setnut mečem roku 251.

Svatý FLOR-IAN (Květný Jan): Narodil se poblíž Vídně ve vojenské rodině, sám byl vojenským úředníkem a později velitelem pluku propuštěným z římských legií. Po zásahu proti křesťanům byl mučen a s mlýnským kamenem na krku shozen z mostu do řeky Enže. Utonul dne 4. 5. 304. Tento den se slaví v Dolním Městě pouť.

Svatý KRYŠTOF (Christofor): Za císaře DECIA v Lucii kolem roku 250 setnut mečem.

Svatý MARTIN. Narodil se roku 316 a jeho otec voják ho už v patnácti letech umístil v Galské armádě, kde se brzy stal důstojníkem. Když jel v mrazivém dni do tábora v Amiens, a uviděl u brány polonahého žebráka, rozdělil se s ním o svůj plášť. Zanedlouho se nechal pokřtít a odešel z armády. Stal se poustevníkem, po deseti letech si jej klér i lid zvolil za biskupa v Tours. Byl nazýván biskupem chudých a na jeho pohřbu 11. listopadu se sešly davy lidí a asi 2000 mnichů – slaví se v Dolním Městě posvícení.

Svatá MARIE (Magdalská): Kristus z ní vyhnal sedm zlých duchů, ona jej pak následovala. Byla jednou ze tří žen pod křížem, prvním člověkem, který spatřil prázdný hrob a zvěstovatelem Kristova vzkříšení z mrtvých. Jedna zvěst říká, že odešla za Bohorodičkou a apoštolem Janem do Efezu, kde měla zemřít. Jiná zvěst říká, že odplula do jižní Francie, Provence, kde zemřela.

Svatý JAN (Apoštol): Syn Zabedeův a Salome, mladším bratrem apoštola JAKUBA. Jan byl rybářem a učedníkem JANA Křtitele. Potom byl Ježíšem zavolán od rybářských sítí k hlásání evangelia. Byl Ježíšovým milovaným učedníkem a účastnil se nejdůležitějších okamžiků jeho pozemského působení. Kolem roku 105 měl zemřít v Efezu.

Svatý JAN (Křtitel - Baptista): Na východě je nejvíce uctívaným světcem a v průběhu roku je mu zasvěceno šest svátků. 23.9 – početí, 24.6 – narození, 29.8 – stětí, 24.2 – první a druhé nalezení hlavy, 25.5 – třetí nalezení hlavy, 7.1 – sbor. Oděn do velbloudí srsti, pojídaje kobylky a med, hlásal příchod božího království. HERODES Antipa usoudil, že jeho hnutí ohrožuje pořádek v zemi a nechal mu setnout hlavu.

FAKTA a OTÁZKY

Ne vždy byl kostelík v mé rodné vísce zasvěcen Sv. MARTINOVI. Prvních pár století byl patronem Sv. JAN Křtitel. Změnu patrocinia zaznamenáváme až roku 1653. Změnit kostel jednoho patrona na kostel patrona druhého, poněkud připomíná handl. Je to jako prodat duši stavby. Lidé si za staletí zvyknou, že tu je nějaký řád, a pak mu ho někdo změní. Jó, kdyby se zboural a na jeho místě postavil nový, modernější, a musel se znovu vysvětit, pak bych to dokázal pochopit. Ale tady se nic tak zásadního nestalo, a přesto se patron změnil. Že by se ten původní dostal do nemilosti? Vzpomínám si, že na Pražském hradě stála v desátém století na jednom místě rotunda se čtyřmi obsidiány, ve dvanáctém románská basilika a ve čtrnáctém se na tom samém místě začala stavět katedrála. Svatý VÍT hold nikdy nikomu nevadil.

Dnešní kostel Sv. ANNY (matky Panny MARIE) na Praze jedna byl ve třináctém století zasvěcen Sv. VAVŘINCOVI. K změně patrocinia došlo roku 1313, kdy jej koupili sestry sv. DOMINIKA od johanitského praceptora BERTOLDA (Pertolda?) z Nanneberka. Že by se svatým Vavřincem nebylo v té době něco v pořádku? Vždyť si zpíváme sborem: „Ha ty svatej Vavřenečku, stojíš na pěknym kopečku, vycházejí, panny z tebe, jako handělové z nebe, vycházejí, panny z tebe, ...“

Spojíme-li na mapě přímkami podlipnické kostely, představují vrcholy rovnostranného trojúhelníku o straně tří kilometrů. Na dnes chudý kraj je hustota svatyní značná. Pokud zde opravdu byly stříbrné doly, pak se tento jev dá vysvětlit. Kolik zde ale opravdu žilo obyvatel? Odešli odsud do Kutných Hor nebo kutat někam jinam, když tudy možná vedla cesta právě z Humpolce do Kutné Hory.

Kostel v Dolním Městě leží na druhé straně široké nivy Pstružného potoka od novověké zástavby a neleží zas na tak strategickém místě, aby výrazně využíval výškového rozdílu s okolím, čili aby fungoval jako pevnost. Ptejme se proto. Patřil snad spíše obyvatelům, kteří bydleli poblíž? To by znamenalo, že původní osada Lipnice (dnešní Dolní Město) mohla mít dvě sídelní jádra. To blíže kostela se třeba přestalo rozvíjet a nebo zcela zaniklo. Podobný osud mělo například středověké jádro v nedalekém Golčově Jeníkově kolem gotického kostela Sv. Markéty, kde se koncem čtrnáctého století přestalo stavět a přednost dostalo dnešní jádro tohoto města.

Mohli zde bydlet například horníci. Jaké byli národnosti? Ptám se proto, neboť slovesnost má větší trvanlivost než kámen. Proč se v samém středu Českého království (15km od obce Číhošť, považované mnoha topografy za skutečný střed země) říká „V Čechách“? To nemá logiku. Napadá mne jediné vysvětlení. Jedno jádro bylo převážně obydleno česky mluvící populací, druhé například německy mluvícími obyvateli.

Dost pravidelně se stávalo, že když se stavěl nový stánek Boží, pak se stavební materiál, bylo-li to možné, použil ze stavby předchozí, původní, a pouze se doplnil nutným novým objemem a kameny opracovanými. Nedá se tudíž ze zkoušek malty přesně určit, kdy patřila k té či oné stavbě. U našich gotických kostelů je zřejmé, že některé kameny jako kdyby byly použity už z jiné stavby.

Historici nevylučují, že by současné stavby jmenovaných kostelů nemohly mít své starší předchůdce, včetně zděných (kamenných). To by znamenalo, že historické osídlení tohoto kousku země může předcházet výstavbu dodnes zachovalých gotických kostelů o desítky až stovky let. Je-li dochovaná zmínka o Lipnici z roku 1226, pak nešlo o tři samoty, ale osadu s řádově dvacítkou usedlostí. Ani jeden z kostelů není tak malý, aby spádově nepojal osmdesát až sto dospělých farníků. V dvanáctém až třináctém století se obyvatelé Prahy znali téměř každý s každým, neboť jich mohlo být kolem pěti tisíc. Proto mi připadá podivné, že by se stavěl velký kostel pro dvacet chalup. Nutno připomenout, že Humpolec nebo Ledeč či Světlá, zejména pak Humpolec, měly v těchto staletích status města, a tedy i farní kostely. K naplnění duchovních potřeb několika věřících stačil oltářík nebo kaplička.

Málo pochopitelná mi též připadá mohutná stavba gotického hradu na českomoravském pomezí, zejména proto, že v době jeho stavby (začátkem čtrnáctého století) nebylo co strážit, neboť Morava a Čechy už měli jednoho panovníka, stříbro bylo (pokud vůbec nějaké bylo) zcela vydolováno. Pravda, z prostředního vrchu lipnického trojvrší je vidět hodně daleko do kraje na všechny strany, ale rozhledna tu mohla být určitě skromnější. Zdejší hrad patří mezi největší gotické v této části Evropy, a dá se říci, že beze lsti byl ve středověku prakticky nedobytný. Starší tvrz jižně od hradu zvaná „Bílá věž“ potřeby vyhlídky dostatečně splňovala.

Hradní kaple v gotickém slohu zasvěcená Sv. VAVŘINCI měla v budoucnu posloužit jako hnízdo kacířského učení, svěcení kališníků, husitských kněží. Po splnění svého historického poslání ji mohli ortodoxní otcové římskokatoličtí klidně zbourat či přesvětit, ale neudělali to. Tady je přece jenom venkov a nic se mezi prostým lidem nevědělo o tom, že pražský Sv. Vavřinec byl v komendě prvních templářů v Čechách již za krále Václava I. Před zhanobením kaple patřil lipnický hrad i třem Lucemburkům, JANOVI, o pár desetiletí otci české vlasti KARLU IV. a jeho synovi VÁCLAVU IV., kteří ho v roce 1376 zastavili i s Německým Brodem za 4 000 kop českých grošů třem bratrům, BOČKOVI, HYNKOVI a JEŠKOVI z Kunštátu a Poděbrad. Po těch revolučních událostech husitských se na tomto hradě i nadále kuli pikle a přetvářeli české dějiny. Setkávali se zde kacíři typu JIŘÍKA z Poděbrad (syn Viktorína BOČKA z Kunštátu) a jiní.

Sotva pár metrů pod hradem vyrostl pro obyvatele podhradí (tehdy již Horní Lipnice jako protipólu Dolní Lipnice, později Dolejšího Města, Unterstadtu alias Dolního Města) dle historických pramenů pravděpodobně nejmladší gotický kostel Sv. VÍTA. Dnes ho známe v podobě barokní přestavby, no nicméně gotické prvky zde snadno odhalíme, neboť nejsou nijak maskovány. Po pravé straně směrem k presbyteriu napočítáme devět opěrných sloupů. Některé jsou zkrácené kvůli baroknímu světlu, stejně jako byli o hlavu zkráceni někteří templáři po černém pátku 13. října 1307 ve Francii. Prvních zakládajících rytířů templářského řádu bylo devět (3 x 3), volitelů velmistra řádu bylo třináct (3 x 4 + 1).

Dnes je kostel Sv. VÍTA na Lipnici zvenčí pěkně opraven a u bočního vchodu stojí dva opracované hranaté žulové sloupy. Mohli by při troše fantazie symbolizovat sloupy jmen Joachim (mužský princip) a Boaz (ženský princip) z Druhého Jeruzalémského CHRÁMU (TEMPLU). Podle mystiků JOACHIM představoval ohnivý a vzdušný prvek lidské duše a vesmíru – SLUNCE a BOAS vodu se zemí – LUNU. Turistu ale jistě překvapí, že na dvou místech vnějších zdí vystupují z omítky kamenné kruhové obrazce pro mne neznámé symboliky. Mohu se pouze domnívat, že jde o trojstranné štíty v kruhu. Jeden je na devátém opěrném pilíři za oltářem a druhý na zdi boční kaple. Neměl by tu někde být třetí? Nevím, nenašel jsem ho. Jenom jsem zahlédl v sakristii sochu Sv. BARBORY s korunkou na hlavě a modelem kostelíka v ruce. To jsou přece její insignie. Tak je často zobrazována a ráda sdílí svatostánek se Sv. Markétou či Sv. Kateřinou. Více mne ale překvapila socha beránka, z něhož vystupovalo deset zlatých paprsků a o nějž byl opřen dlouhý křížek s bílým praporcem, na němž byl vyšitý červený kříž.

V brožurce z konce devatenáctého století jsem se dočetl, že kostel pod hradem byl na počátku v patrociniu Sv. JANA Křtitele. Předpokládám, že autor měl špatné podklady, případně si popletl kostel pod hradem s kostelem v Dolním Městě. Nevěřím, že by dva kostely ve vzdálenosti necelých tří kilometrů byly zasvěceny témuž světci. Nicméně, symboly ze sakristie, teď myslím beránka a dlouhý tenký kříž, patří právě zmíněnému světci. Že si vybrali templáři tutéž vlajku či zástavu za svou, červený kříž na bílém poli, je zřejmě jenom náhoda.

Uvnitř kostela Sv. VÍTA je na hlavním oltáři samozřejmě zobrazen jmenovaný svatý jako voják u kotle, pod nímž se topí a poblíž se nachází malé dítě. To odpovídá legendě. Pod ním je ukřižovaný Ježíš a v nejnižší řadě jsou čtyři sousoší. Úplně vpravo Marie s Ježíškem, úplně vlevo zřejmě Sv. Alžběta s JANEM (Křtitelem). Navštivte tento chrám a zjistěte, jak je to doopravdy.

V kostele Sv. MARKÉTY v Loukově a společnic Sv. BARBORY a Sv. KATEŘINY jsou v interiéru mnohé fresky (z období kolem roku 1390) odkryté až ve čtyřicátých letech dvacátého století, a zdá se, že jsou bez systému nahuštěny na zdech. Zopakujme si některé zdejší vyobrazení. Kromě legendy o svaté Markétě (jejím stětí) zde nacházíme Poslední večeři, Ukřižování, Pietu, Umučení deseti tisíc rytířů, Sv. KRYŠTOFA a Sv. MATĚJE, zápas Sv. JIŘÍ s drakem aj. Tento kostel je zvláštní v tom smyslu, že zvenčí ve všech čtyřech rozích lodi, hned pod krovem, najdeme čtyři kamenné hlavy, každou s jiným výrazem, s jinou tváří. Možná ženské, možná mužské, kdož ví. Chybí jim ale těla, která by je lépe identifikovala. Vtírá se myšlenka, zda hlavy nebyly setnuty. Kandidátů či kandidátek na zdejší hlavy je tu dostatek. Namátkou Markéta, Barbora s Juliánou, Kateřina s Justýnou, Kryštof, Jiří, Isidor, Vavřinec a mnozí z deseti tisíc rytířů.

V kostele Sv. JIŘÍHO v Řečici je velmi amatérky zobrazeno také několik legend a příběhů. Na levé (severní) stěně při pohledu k presbyteriu je boj Sv. Jiří s drakem tak obrovským, že by tento snadno spolkl Jiřího i s koněm. Na pravé (jižní) stěně je pověšen obraz Ježíše a Marie Magdalské. V presbyteriu vás poněkud překvapí na severní straně stropu vyobrazení Slunce a Měsíce. Tato dekorace mi připomíná více alchymické, rosekruciánské (Kompas mudrců), ba až pohanské, než křesťanské symboly. Je vážné podezření, že ve zdech stávajícího kostela je použit materiál ze stavby předchozí. Tato Řečice se v písemných pramenech objevuje poprvé ve směnné listině z 16. října 1307, kdy jí opat JAROSLAV benediktinského kláštera ve Vilémově směnil s RAIMUNDEM z Lichtenburka, čímž tak připadla k lipnickému panství.

Farní kostel Sv. MARTINA v Dolním Městě nemá žádnou minulost? Je vyzdoben freskami z druhé poloviny čtrnáctého století, které byly také neznámo jak dlouho skryty a objeveny až při opravách ve čtyřicátém roce minulého století. Proč byly přemalovány, stejně jako ve zbývajících dvou kostelích, to se možná nikdy nedozvíme. V průčelí presbyteria jsou výrazné vegetabilní ornamenty a vpravo od nich velká nestvůra. Asi dračí. Na jižní straně stropu jsou tři figury. Uprostřed KRISTUS, pod ním vlevo prý matka MARIE a vpravo Sv. JAN Křtitel. Zda se jedná o Marii matku, těžko říci, ale kunsthistorici v barevně zafačované mumii s hlavou rozpoznali Jana Křtitele. Proč se mají ti dva kořit před Kristem, když jedna jej porodila a druhý jej pokřtil a možná i duchovně vedl, to opravdu mnozí kacíři nechápou. Je v tom nějaká hlubší symbolika?

FABULACE

Počátky GOTIKY (stavební sloh našich kostelů) jsou spojovány s křížovými výpravami. Jejich hlavní smysl byl zajisté politický, ekonomický a možná i teologický. Pravděpodobně si kacíři (pochybovači) chtěli na vlastní oči prohlédnout a důkladněji přezkoumat místa, kde se zrodilo křesťanství. Zda se jim podařilo něco nového zjistit o událostech starých dvanáct století, to je obestřeno tajemstvím a spekulacemi. V každém případě se dostali do těsnějšího kontaktu s Islámem, a tím i nositelů odkazu antických umělců a vědců. A tak si dnes říkáme, že základními principy gotických katedrál bylo Pythagorejské číslo, Posvátná geometrie a hmotné vyjádření základních principů kosmu: „Vtělení ducha do hmoty“. O templářích, mystických projektantech a stavitelích gotických chrámů, se dnes vypráví, že v nich zapsali posvátnou architekturu, založenou na spojení dvou navzájem protikladných geometrických tvarů, ČTVERCI a KRUHU.

Někteří současní a minulí mystici si myslí, že templáři šli do Palestiny hledat krom jiného i SVATÝ GRÁL. Co však si pod těmito dvěma slovy představit? Elixír mládí, Kristovu krev, Pohár, Mísu, nebo jen Informaci o místu na Zemi, kde je ukryto nejvyšší tajemství? Více středověkých (už od VII. století) i novověkých autorů se touto problematikou zabývalo. Hledačů Grálu bylo mnoho, ale vynikl zejména syn Lancelota, GALAAD, a hlavně pak PARCIVAL, který se stal námětem mnoha děl (od Gauchera de Dourdana, Mennessiera, Wolframa či hudebního skladatele R.Wagnera). V podání Wolframově se prý Sv. Grál nachází od Bavorska na Východ. Samotný pojem Parcival prý vznikl z „PARCE á VAL“, což má v překladu značit: „Mezi dvěma vrchy“. Nikdo mi nevyvrátí ideu, že Sv. Grál se nenalézá mezi zdejším nejvyšším kopcem Melechovem a Lipnickým trojvrším, tedy v údolní míse se třemi kostely. Mám právo na tuto myšlenku, protože jsem se zde narodil.

Malou ukázkou záznamu Posvátné geometrie ve zdejší gotice je světlík či okénko nad kůrem (na západní straně) kostela Sv. MARTINA v Dolním Městě. Honosněji bychom jej mohli nazvat Čtyřlistou Růžicí, resp. Rosetou. Objevuje se zde kombinace kruhu a čtverce. Ke středovému čtverci jsou přilepeny čtyři půlkruhy (vytváří řecký kříž se zaoblenými rameny), a celý kříž je vložen do vnějšího kamenného okruží. Každý mírný zasvěcenec do geometrie okamžitě vidí, že čtyři ramena kříže mají plochu dvou kruhů, které mají poloviční průměr proti kruhu vnějšímu, ale i průměr rovný straně vnitřního čtverce rosety (a = d). Plocha rosety je tedy (π . a² ) a plocha čtyř ramen kříže (π . 2 . a²/4 ). Z toho vplývá, že plocha ramen kříže je shodná s plochou středového čtverce a zbylých čtyř segmentů ve velkém kruhu. Je zde fascinující důkaz toho, že k rovnosti ploch tvořených čtyřmi tvary jsme nepotřebovali znát Ludolfovo číslo ani goniometrické funkce. Ať to dneska někdo dokáže vymyslet! Připomíná to okrajově nikdy nevyřešený antický problém nazvaný „Kvadratura kruhu“, jež v podstatě znamená převedení plochy kruhu na čtverec (kvadrát = plocha).

Když už se zabýváme geometrií a tvary, pak stojí za povšimnutí některé půdorysy gotických chrámů, jejich proporce a další zednářská či templářská tajemství. Středověcí architekti s oblibou vytvářeli půdorys ve tvaru čtyřramenného kříže katolického, tedy s jedním ramenem delším, přičemž presbytář býval polygonní, a ramena představovala prostor pro dvě boční kaple, aby se sem vešli oltáře tří světců (Hlavní dle patrocinia a dvou pomocníků). Pravoslavné chrámy mívají půdorys podobný rosetě z kostela Sv. Martina, tvořený rovnoramenným křížem. Rotunda Sv. VÍTA z desátého století na dnešních Hradčanech měla také podobný půdorys. Pravoúhlý řecký plošný kříž je svým obrysem dvanáctiúhelníkem, stejně jako Davidova hvězda. Křesťanství tak navázalo symbolicky na judaismus.

V náboženstvích hrají symboly nezastupitelnou roli. Rytířské řády, které vznikly za křížových výprav, měly na svých oděvech zpravidla kříže, ať už se jednalo o Johanity (později Maltézské rytíře), Špitálníky (ze kterých se rekrutoval řád Německých rytířů) nebo o Templáře. Kříž se podle příslušnosti ještě rozlišoval v barvě a pozadí. Němečtí rytíři měli černý kříž na bílém podkladu, Templáři červený na bílém podkladu (třeba jako Beránek Boží či sv. Florián, patron hasičů). Řád německých rytířů měl v českých zemích značnou podporu u vladařů. Už za vlády PŘEMYSLA Otakara I. a jeho bratra, markraběte moravského, VLADISLAVA Jindřicha, zde vznikaly první komendy. Vladislav bývá dokonce označován za jednoho ze zakladatelů řádu. Jim byli nakloněni třeba PŘEMYSL Otakar II. nebo JAN Lucemburský.

V roce 1233 se sešli Špitálníci, zastoupení Mistrem HERMANEM Balkem, s Želivskými premonstráty, zastoupenými opatem HERMANEM, a prodali klášteru za sto hřiven stříbra statky v Humpolci, nebo naopak jim JAN z Polné daroval za VÁCLAVA I. Krucemburk či Potěhy. Jak vidno, směna pozemků a nemovitostí s Řádem německých rytířů v té době vzkvétala. V záznamech se také objevuje z 20. října 1256 pře v Německém Brodě mezi farářem BENEDIKTEM, členem řádu německých rytířů, s Benediktiny z Vilémova, kterou musel řešit až biskup ANSELM.

Pokud je kříž plošně vytesán do kamene, zpravidla nevíme, jaké byl barvy a na jakém pozadí. Jeden takový je vytesán na náhrobní desce v presbytáři kostela Sv. JIŘÍ v Řečici. Od jednoho ramene pak vede cesta k obsidiánu Chrámu, nebo naopak, od Templu ke kříži. Kde se tu ta několika set kilová deska vzala nevím, ale symboly na ní mne nenechávají klidným. Je snad pod ní nějaký hrob, a pokud ano, pak KOHO. Je tím zobrazeným symbolem skutečně Jeruzalémský Chrám?

Svatý JIŘÍ zde krotí mečem (kopím) obrovského draka, přesně podle legendy. Jde zcela určitě o metaforu, podobenství, vždyť věřit na příšery tohoto druhu bylo i ve středověku pohanstvím, a tedy těžký hřích. V době svého života bojoval Jiří s drakem, který se jmenoval Římské impérium. Stejně jako Sv. JAN v Apokalypse bojuje s šelmou, skrytou pod číslem 666 (císař NERO). Jenomže, časy se mění, a ti utiskovaní, pronásledovaní a zabíjení jednou zvítězí, a stanou se z nich pronásledovatelé, tyrani a katové. KOHO tedy vlastně onen amatérský malíř myslel, když namaloval obrovitého draka. Snad ne instituci, která říkala, co si mají její ovečky myslet a jak se chovat. Svatá KATEŘINA taky zkrotí pouhým křížem pekelnou obludu. Ale stejně jako Jiří ve svém životě přijde o HLAVU. Je to ta z Loukova.

KAREL IV. vlastnil pár let hrad LIPNICI (1370 – 1376). Na tom není nic divného, ale víme, že měl zálibu v mystice. Zcela určitě znal pověsti o rytíři LANCELOTOVI, znal příběh krále ARTUŠE, ba i příběh o PARCEVALOVI. V době jeho života se měly stavět naše tři gotické kostely. Legendy mluví o Karlštejnu jako schránce na Svatý Grál, atd. Karlovou nejoblíbenější světicí byla krásná Svatá KATEŘINA Alexandrijská, která svou inteligencí a vzdělaností předčila všechny pohanské filosofy (vždyť mezi nimi vyrostla). Měl také slabost na jména jejích spřízněných svatých. Svému prvnímu dítěti, dceři se svou první ženou, francouzskou BLANKOU z Valois, dal jméno MARKÉTA. Jeho švagrová, manželka mladšího bratra JANA Jindřicha, MARKÉTA Tlamská, jí možná byla za kmotru. Předek z matčiny strany, Přemysl Otakar I. měl také dceru MARKÉTU, která se stala dánskou královnou DAGMAR. Nepřímý, a možná negativní, vliv na Karlův duchovní vývoj měl biskup JAN IV. z Dražic, který pobyl i v AVIGNONU, kde se naštval na papeže, čímž se dostal do problémů a byl obviněn z kacířství. Jeho nástupce, ARNOŠT z Pardubic byl Karlovým blízkým poradcem a snad i přítelem. Z těchto útržků se asi nedají dělat závěry, jak smýšlel a konal, ale Karel nebyl žádný zpacifikovaný a poslušný císař říše Římské, plnící přání papežova, ale spíše dobrý a odvážný válečník, politik a umanutý odpůrce a vládce.

Podívejme se blíže na počátky gotického hradu Lipnice, které jsou poněkud zamlžené. Vynecháme-li pověsti kronikáře HÁJKA o tom, že na počátku devátého století (r. 800) v lipových sadech zde na hoře, za vlády knížete MNATY, postavili nejprve dřevěný a posléze kamenný hrad, pak realisticky se stavbou tohoto započalo někdy kolem roku 1305 až 1310. Již v roce 1314 je uváděno první jméno purkrabího, znějící trochu francouzsky. BERNARD. Prvním známým majitelem z roku 1316 je již zmíněný RAIMUND z Lichtenburka (majitel Lichnice v Železných horách u Čáslavi). Hrad postavil on a nebo byl jenom nastrčeným stavitelem? Kdyby s ním měl nějaký úmysl, pak by jej o tři roky později neprodával ŘEHNÍKOVI z Dražic. Měl tento něco společného s kacířem JANEM z Dražic? Hrad byl zastaven roku 1318 JANOVI Lucemburkovi za uvězněného JINDŘICHA z Lipé na hradě Týřově, který byl příbuzným RAIMUNDA z Lichtenburka. Proč ale Řehník zastavuje hrad mladému JANU Lucemburskému, manželovi poslední Přemyslovny ELIŠKY, dcery Václava II., aby ten jej zase předal nekorunovanému českému králi JINDŘICHU z Lipé, který pomohl jeho osmnáctileté manželce ELIŠCE k útěku v přestrojení ze země. Poněkud obloukem se hrad dostal pánům z Lipé, kterým pak patřil až do roku 1370, kdy jej přebírá syn a vnuk Jana, KAREL IV. se synem VÁCLAVEM IV. Tím se kruh zcela uzavřel

Řeknu Vám, že jsem z toho dění prvních sedmdesáti let kolem hradu Lipnice pěkně zmatený. Jednak peněz bylo zapotřebí asi pěkná spousta, a rychlost stavby mne také dost překvapuje. Takový gotický chrám Svatého VÍTA v Praze se stavěl pět století, a lipnický hrad stál snad za nějakých pět až sedm let. To je panečku výkon! Kdo měl tolik peněz v té době na rozhazování? Mladý král JAN? Ten určitě ne. Pitky, ženský a bitvy stály spoustu peněz, a tak si půjčoval u Židů. Že by ho nutně potřeboval RAIMUND z Lichtenburka? Podobný hrad už nedaleko vlastnil a dohlížet na těžbu stříbra mohl i od Čáslavi! JINDŘICH z Lipé? Ten tajemný královský prokurista a intrikán! Dobrá, ale k čemu by mu byl hrad kdesi na pomezí českého království, kde se do té doby dějiny nikdy netvořili. Možná jako letohrádek nebo hotýlek na odpočinek při cestě z Prahy do Brna a zpět, kam často jezdíval se svou milenkou ELIŠKOU Rejčkou jako zemský hejtman na Moravě a v nepřítomnosti králově říšský maršálek. Moderní muž, který měl milenku, manželku (Scholastiku) a sedm dětí (Jindřicha, Čeňka, Jana, Pertolda, Kateřinu, Markétu, Kláru).

Pokud chcete zakopat poklad, pak nejlépe přímo pod okny na zahrádce, protože máte to místo pořád na očích a i v noci zjistíte, že se v těch místech něco děje, že tam pobíhají světýlka. Nejlepší je ještě na to místo postavit boudu psovi bojového plemena, neboť ten vás svým štěkotem vzbudí. Takovým místem pro pána lipnického hradu je návrší v Řečici. Je blízko a tak dobře viditelné. K čemu vlastně potřeboval RAIMUND z Lichtenburka tři dny po černém pátku templářů obec Řečici? Koupil, respektive vyměnil jí proto, že už započal se stavbou hradu a s úmyslem, že zde postaví kostel? Nebo tu již kamenný kostel stál? Byl to tento, který dnes obdivujeme, a nebo nějaký starší? Vskutku, těžké otázky.

Počátkem třináctého století mezi největší boháče patřil bojovný řád mnichů – TEMPLÁŘI. Byli to oni, kteří měli již vypracovaný systém bankovnictví v celé Evropě a půjčovali peníze i králům. Vždyť to je také zahubilo! Francouzský král FILIP IV., zvaný Sličný, jim už nemohl a nechtěl splácet dluhy. Proto nechal pozatýkat rytíře všude tam, kam sahala jeho moc, a obvinil je z kacířství. Papež z AVIGNONU, KLIMENT V. tím sice nebyl nijak nadšen (byli to přece jeho přímí podřízení), ale královi se neodvážil vzdorovat, zejména pak proto, že se velmistr a ostatní z vedení řádu ke kacířství doznali. Samozřejmě, bylo použito vyšetřovacího práva útrpného. Hlavním žalobcem byl jistý ESQUIEU FLORYAN. Soud se vlekl, ale příslušníci řádu v ostatních evropských zemích věděli, že podobně se mohou zachovat i jiní panovníci, a tak zatroubili na ústup do ilegality, do podzemí, undergroundu. V lepším případě přestoupili do jiných řádů, jako byli Maltézští nebo Němečtí rytíři.

V roce 1314 je na příkaz krále Filipa Sličného upálen bez ukončení řádného procesu velmistr řádu Templářů JACQUES de Molay a mistr normanský. Řád templářů byl původně odvozen z řádu cisterciáckého, v jehož čele stanul v roce 1119 šlechtic BERNARD z Clairvaux, později svatý. (Jen pro zajímavost, knihu „Poslední templář“ napsal jistý RAYMUND Khoury). Tím tajemným mužem, kterému zůstal v kauze Lipnický hrad černý Petr, je asi RAIMUND z Lichtenburka.

JMÉNA křestní z biblického podání jsou ta nejdůležitější. Bohorodičce bylo řečeno, jak se má syn jmenovat, Zachariášovi bylo řečeno, jak se má syn jmenovat, atd. Také mystici z nich usuzují na osudy, charaktery a projevy jejich nositelů. Když se tak probírám kacířstvím v Evropě, člověk se jménem JAN či JANA je vždycky hodně podezřelý. JANus, římský bůh bran a počátků, je tím, kdo otevírá nové lidské epochy, události, rody a dějiny. Například i můj mně známý rodokmen z otcovy strany začíná rokem 1750 jistým JANem. Tento můj předek je pohřben u kostela Sv. Jiří v Řečici. Jméno JAN se v historii českého jazyka štěpilo a bobtnalo. Vždy jsem si myslel, že moje příjmení je odvozeno od roztomilého zvířátka s bodlinami, které se v případě napadení choulí do klubíčka. Etymologové mi však vzali tuto iluzi. Z Jana se prý stal JANEK. Z Janka JANÁK a JAŠEK. Z Jaška JEŠEK, a pak se napsalo do matriky namísto Š třeba Ž, a všechno je jinak. Kdo ví, jak se to zvířátko s jablky na ostnech dostalo na jihlavský městský znak. Že by po panu JEŠKOVI z Kunštátu a Poděbrad?

Při návratu z první křížové výpravy do Jeruzaléma si zakládající francouzští rytíři Templu řekli, že Velmistr řádu přijme vždy služební (Světící) jméno, které nemusí být shodné s jeho křestním. Tuto tradici dobře známe u římských papežů. Z mládí si pamatuji například na pontifikát papeže JANA XXIII. Nedávno zemřelý papež JAN Pavel II. se narodil jako Karel. Možná nepřekvapí, že všichni „Velmistři Siónského Převorství“, které se dnes pasuje za pokračovatele Templářů, se jmenují JAN + pořadové číslo. Nakonec, proč ne. Velmistr = JAN = nová epocha řádu = ordinální ČÍSLO. V dnešní době je toto křestní jméno velmi oblíbené a frekventované. Krátké, milé i úderné, hodí se ke každému příjmení (John, Joan). I jméno JAKUB (Jacques, Jack) je podobně příjemné na vyslovování, má i nádech tajemnosti. Dnes se už méně přiděluje jméno JOSEF (Joseph, Joe), které mělo dlouhou éru v novověku, i když středověk mu příliš nepřál. Důvodů bylo asi více. Například židovský historik ve službách římského impéria, JOSEPH FLAVIUS, vzpomíná ve svých záznamech Jana Křtitele, nikoliv Ježíše Krista. Negativně byla i vnímána postava Ježíšova otčíma – JOSEFA, o němž církevní hodnostáři raději mluvili jako Otci v zastoupení – Pater Putatis – P. P. – čili PePovi.

SPEKULACE

V předchozím odstavci nebylo řečeno, že papežové s přijatým jménem JAN jsou nějak podezřelí z kacířství. Velmi podezřelý z kacířství a spolčení s ďáblem byl naopak papež jménem SILVESTR II. (940 – 1003), rodným a civilním jménem GERBERT d´Aurillac, který se prohřešil tím, že uměl násobit, dokonce i dělit, bez počítadla, abakusu. Roku 1207 papež INOCENC III. exkomunikoval hraběte z Toulouse, RAYMONDA VI., který odmítl cokoliv podniknout proti svým poddaným kacířům, Katarům, kteří se provinili tím, že žili zbožně až asketicky, prostě vzorově podle Písma svatého, a to muselo každého naštvat. Proto proti nim, Albigenským, papež vyhlásil křížovou válku. Křesťan proti křesťanům. K zahájení akce zvolil symbolicky datum 24. června (na svátek JANA Křtitele). Do hnízda kacířů, dnešního Béziérs, vstoupila křižácká vojska 22. července 1209 (svátek má Magdalena) s tím, že mohla pobít všechny obyvatele. Bylo jich 15 a 20 tisíc, i když těch, kteří se hlásili ke katarům bylo pár stovek. Bůh si je pak přebral. Templáři se téhle výpravy prý vůbec neúčastnili, naopak poskytovali azyl pronásledovaným.

Posledním útočištěm katarů před křižáky se stal hrad MontséGur. Jeho půdorys a umístění v terénu jsou prakticky shodné s hradem Lipnice. Kataři byli na hradě obléháni a až po deseti měsících se vzdali 2. března 1244. Tehdy francouzská královna BLANKA Kastilská prohlásila: „Musíme tomu drakovi utnout hlavu.“ Přesto se čtyřem obléhaným katarům podařilo v noci z kopce slanit a uprchnout. Ostatní byli zmasakrováni a upáleni na hranici kolem hradu. Odnesli a zachránili tito čtyři vyvolení něco důležitého z hradu?

A zase ten příběh o Svatém grálu. Někteří vědci se domnívají, že může mít kořeny už v keltských mýtech. WOLFRAM v legendě „Parzival“ píše: „Autentický příběh obsahující vyústění celého dobrodružství přišel do Německa z Provence“. Hlavní hrdinové pátrající po grálu jsou oděni v bílém šatu s červeným křížem a jeden ze strážců GRÁLU říká Parcevalovi: „Jsou zde hlavy zapečetěné ve stříbře a hlavy zapečetěné v olovu. Ty se musíš vydat směrem, kde se nachází hlava krále a královny.“ Pán hradu, na kterém je grál schováván se jmenuje PERILLA, přičemž majitel hradu Montsegur za života Wolframova se jmenoval RAMON de Perella. Grálem v tomto příběhu není pohár či něco podobného, ale kámen. „LAPSIT EXILLIS“, což pravděpodobně znamená „KÁMEN SMRTI“. Dle mého názoru může být kamenem smrti například „NÁHROBNÍ KÁMEN“.

Kdo byli ti podezřelí Templáři? Řád založil HUGUENS de Payes roku 1118, ale v pozadí stál Sv. BERNARD z Clairvaux, budoucí hlava cisterciáckého řádu. On sestavil templářské stanovy, on v roce 1128 na koncilu v Troyes přesvědčil ostatní účastníky o užitečnosti tohoto řádu, jeho strýc ANDRÉ de Montbard byl jedním z prvních devíti rytířů řádu. V roce 1129 vznikla první komenda mimo Francii (v Anglii). Templáři budovali své kostely na kruhovém půdorysu, protože věřili, že právě takový tvar měl původní Šalamounův chrám. Možná je zmátla kruhovitost Jeruzalémské mešity.

V Provence, v místě jménem St. MARTIN du Vésubie, kde se nacházela černá madona a bylo mimo jiné i sídlo templářů, poblíž vrchu MALEDIA, žije legenda, že všichni rytíři (templáři) zde byli při likvidaci řádu setnuti. Před smrtí tuto zemi prokleli a ona pak byla dlouhá staletí neúrodná. Templáři byli obviněni z uctívání modly v podobě hlavy, přičemž vlastnili stříbrnou relikvii v podobě ženské HLAVY označenou prostě nápisem CAPUT (hlava). A co Černá Madona? Černá po tváři nebo na duši? Jestliže se za ní metaforicky skrývá MARIE MAGDALENA, tak potom jedním z jejích atributů, lidská lebka, kterou ji přisoudili umělci nebo církevní otcové, nemůže být její (zastavte se například u Křížovníků v Praze, tam ji zahlédnete). Přivezla si jí snad z Palestiny? Tělo se ztratilo? Říká se, že HERODES Antipa nechal JANOVO tělo brutálně zlikvidovat (rozsekat, aby podle mystiků nevstal z mrtvých), snad pouze ukazovák pravé ruky (ten Leonardův) někdo zachránil. Co to vlastně měli zachránit ti čtyři vyvolení Kataři z hradu Montsegur těsně před úplnou likvidací své sekty.

Obchodní stezka, nazvěme jí STŘÍBRNOU, vedla z Kutných Hor přes Čáslav, Zbýšov, Dobrovítov, potom hlubokými lesy dnešního ledečského pivovarského údolí (zde se nejčastěji skrývali a kupce přepadali lapkové, a proto zde byla postavena tvrz LACEMBOK na ochranu pořádkům a kupcům), dále pak do Ledče a zleva MELECHOVA, kde byla další obranná tvrz hejtmana NELECHA (podél řeky Sázavy) do Meziklasí, Loukova, Dolního Města, Řečice, Budíkova a Humpolce (možná i do Pelhřimova). Pokud se zde skutečně dolovalo STŘÍBRO, pak tu s ním musel být i CÍN, který se někdy zaměňoval verbálně s OLOVEM, a to v masívu lipnického trojvrší i orlovského hřebenu. V těchto vsích museli žít i horníci. Pravděpodobně bylo mezi nimi spousta Němců, protože se podle nich pojmenoval nejen Brod na Sázavě (dnes Havlíčkův), ale i v Humpolci a v Jihlavě bylo hodně obyvatel německé národnosti. Bydleli zřejmě i na levém břehu Pstružného potoka v nynějším Dolním Městě. Po vytěžení stříbra a po jejich odchodu tuto osadu obsadili Češi z Čech, kostel Sv. MARTINA tak zůstal na druhém břehu potoční nivy. Historici připomínají, že ve třináctém a čtrnáctém století patřila města Humpolec, Jihlava či Německý Brod mezi velmi významná v celém království.

Pojďme se ale lépe porozhlédnout po našich kostelech pod Sluncem. Sv. MARKÉTA je výjimečná se čtyřmi setnutými hlavami v rozích kostelní lodi. Ale i tři jeptišky v presbytáři mohou mít svoji symboliku. V době stavby jeho dnešní podoby vládli na hradě Lipnici páni z Lipé, jejichž výrazný představitel, JINDŘICH (HENRI) z Lipé, kašlal na manželku Scholastiku i ostatní své děti a plně se věnoval maceše ELIŠKY (Alžběty) Přemyslovny, manželce dvou českých králů, ELIŠCE Rejčce. A tak se jeho manželka i dvě dcery, Markéta a Kateřina, uchýlili do kláštera jako tři jeptišky.

Kostel Sv. JIŘÍ v Řečici je velmi tajemný. Jednak je dobře na něj vidět z hradu, ale má podivnou architekturu i výzdobu. V presbytáři poblíž sakristie leží na zemi NÁHROBNÍ KÁMEN (DESKA) se zvláštní kresbou, která připomíná dvoumetrový klíč a mohl by být také KLÍČEM k velkým TAJEMSTVÍM. Kterého JANA měl na mysli amatérský malíř stropu presbytáře, když tam napsal jeho jméno? Byl to někdo z Britských ostrovů, když ho napsal anglicky: JOHNA. A co se skrývá pod symbolikou MG (MaGdalena, MonseGur, Magister Gratus – Vděčný správce, či něco jiného?) Templáři měli hodně peněz i po černém pátku 13. října 1307. Půjčovali králům před ním, mohli půjčovat i po něm, stavět hrady i chrámy. Dobře věděli, kdy udeří FILIP Sličný, a tak francouzský pokladník stačil zmizet i s pokladnou a mohl investovat v zemích, kde byli templáři ještě v oblibě jako finančníci. Zmizela také jejich středomořská flotila z přístavů v Provence. Ti uprchlí byli vlídně přijati například ve Skotsku.

Tři dny po černém pátku (16. října 1307) kupuje (směňuje) RAIMUND z Lichtenburka (příbuzný Jindřicha z Lipé) od vilémovského kláštera obec Řečici. Že současný kostel není prvním na tomto místě, to pozná každý laik. Kromě stavby hradu (kolem roku 1310) se tedy stavěl i nový kostel v Řečici. Na severní straně lodi je v délce cca 5 metrů vidět základ původní svatyně, která byla zřejmě výrazně menší, než stávající.

Farní kostel Sv. JANA Křtitele v LIPNICI (Dolním Městě) také v té době doznal velké změny. Dozvídáme se o něm v závěti syna Jindřicha z Lipé, PERTOLDA, z roku 1346. Království přebírá KAREL IV. Na hradě na kopci je vždy vítán při cestách po své zemi. Fresky v kostele Jana Křtitele jsou umělecká díla. Kromě vegetabilního motivu na vstupu do presbytáře je zde samozřejmě zobrazen boj Sv. Jiří s drakem, pár andělů (jeden ukazuje pravým ukazovákem na DRAKA?) a apoštolů, a snad i JAN Lucemburský s královnou Eliškou. Proč by se nakonec nedal zvěčnit do venkovského kostela, když platil někdo jiný. On mohl nakonec dostat i nějaké všimné. Když je někde vyobrazen královský pár, ani papež na tom místě nemůže spatřit nic závadného, kacířského. Mluví se také něco o tom, že pod podlahou tohoto chrámu jsou hrobky. Jsou-li, koho asi?

Když to shrneme, pak během pár let se v tomto kraji investovala obrovská spousta peněz. Přitom minimálně dva kostely ze sledovaných tří tu už stály. Odvažuji se dokonce tvrdit, že sakristiím Sv. Jana a Sv. Jiří se přistavěli nynější lodě, a nikoliv naopak, k lodím sakristie. Pod sakristiemi je mnohem dávnější historie, než je první polovina čtrnáctého století. Bez jakýchkoliv průzkumů v Dolním Městě laik na první pohled vidí, že sakristie je založena na nižší geologické vrstvě. Je zřejmé, že zmizel i jakýsi otvor (větrací?), který se ocitl už málem pod zemí. Kdykoliv přistavuji cokoliv k postavenému, pak se snažím navázat na stavbu již stojící. U Sv. Jana se to zedníkům nemohlo povést, protože by jim spadla klenba v sakristii a její čelo bylo kruhové. V takovém případě je obtížné na kruh se napojit přímou zdí. Každý se může zvenku přesvědčit.

Ještě rafinovanější napojení lodě na sakristii vidíme v Řečici. Tam ale musíme dovnitř. Z původní svatyně odbourali staré zdivo a nechali stát sakristii se sanktuářem. Potom na část základů vyzdili novou loď i s gotickými okny s tím, že střechu sakristie zachovají. Netrefili se však výškově se skosením oken do presbytáře, takže původní sanktuář trčí do okna. Navíc kolem původní střechy sakristie zatékalo do nových zdí. Proto se v pozdější době správci kostela rozhodli, že i bez severního okna v presbytáři bude dostatek světla a novou střechu sakristie napojili na střechu lodě, čímž se gotické okno severní strany presbytáře uzavřelo a neslouží původnímu záměru.

Ještě jednou JAN Křtitel. Proč vlastně se pořád jeho hlava ztrácí a nachází. Třikrát ztracená a třikrát nalezená. Naposledy jí prý našel nějaký mnich a odnesl do Vatikánu. Skutečně? Jak se pozná její autentičnost? Nestraší tak trochu nejvyšší katolickou kléru? Mě se na to neptejte. Já jsem se pokusil dát do souvislostí výstavbu tří GOTTických kostelů v mém kraji.

ČLOVĚK

a

JMÉNO KÁMEN 

L. P. 2009                                                      ©                                       V Ledči nad Sázavou          

JMÉNO   ČLOVĚK

  Jméno je víc než zvuk, grafický nebo sochařský záznam. Jméno je fakticky bytost sama. Apoštol Jan to pregnantně vyjádřil ve svém evangeliu, když je začal slovy: „Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u Boha, a to slovo bylo Bůh“.

Na počátku bylo jméno? Ano, jméno narozeného dítěte, vzešlé z emocí rodičů. Jméno lidskou bytost jasně profiluje, vede a směřuje v jeho dalším bytí. Věřte, že není to nic, co by zavánělo šarlatánstvím numerologů a jim podobným věštcům. Jde to pokračování příběhů předků, do nichž se každý člověk promítá svým Osobním (křestním) jménem.

  Starý i Nový biblický zákon nenechává nikoho na pochybách, že Osobní jméno člověka je pro něj zcela zásadní věc. Abram (Avram) se v určité životní fázi přejmenovává na Abrahama, Jákob na Israela, atd. V Novém zákoně posel Boží sděluje ženám v očekávání, jak že se jejich dosud nenarozené děti mají jmenovat. Adamovi v knize Genesis Bůh předvádí celou faunu a nutí ho, aby zvířata pojmenovával. Ukazuje Adamovi, že takto může postupovat s objekty flóry a pojmenovat všechny stromy i byliny. Ale nejen to, může a musí pojmenovat i věci neživé, jako třeba kámen, ale i hory, potoky, řeky, jezera, pouště i oceány. Proč tomu tak je? Inu, když kdykoliv nějakého člověka, zvíře nebo jakýkoliv objekt pojmenujeme, okamžitě vyvoláme ve své mysli obraz této bytosti, jeho skutky, svůj vztah k němu. Vzniká mezi ním, ač nepřítomným, a námi duchovní spojení, přiřazení, asociace. Bezejmenný je zároveň neexistující.  

  Ve jménu je zpravidla zakomponována i mystika. Vložili ji tam lidé matematičtí a jinak kreativní. Obsahem mystického vkladu je zpravidla počet symbolů, přiřazená mohutnost konkrétnímu symbolu a pořadí symbolu v souboru s ostatními. Různé civilizace si mnohdy předávaly obsah symbolů použitých pro hlásku v zájmu kontinuity víry v božství. První hláska ve jménu, říkejme jí „A“, alfa nebo alef, zpravidla označovala někoho prvního v řadě. To proto, že tuto hlásku stavěli na první pozici svých symbolických soustav, abeced. Pár jmen: Adam, Abraham Aron, … . Jako šestá hláska v pořadí systému symbolů se zpravidla objevuje hláska „W“ nebo „F“. Na pozici desáté můžeme spatřit znělou (I) či neznělou (J) hlásku dvojí tváře. Třináctou pozici obvykle obsazuje hláska zapsaná písmenem „M“. Poněvadž staré civilizace využívaly symbolů pro hlásky také jako číslice, musel být čtenář textu velmi ostražitý, aby si záznam slovní nepopletl se záznamem číselným.

  Jen krátký exkurz do zápisů čísel. Číslice je symbol (jedno-poziční záznam), který vyjadřuje konkrétní množství jednotek. Poněvadž z důvodů praktických a jiných nemůžeme jakékoliv množství zapisovat pouze jedním symbolem, používáme k tomu právě řazení číslic smluvním způsobem. Vytváříme numerační systémy. V numeračních systémech se s výhodou využívá pozice (polohy) symbolu v zápisu čísla. Záleží při zapisování čísla na tom, zda první symbol je před druhým, nebo naopak, druhý před prvním. Příkladem může být zápis čísla pomocí římských číslic: IV = 4, VI = 6. Vzhledem k tomu, že určité množství jednotek představovalo novou, vyšší kvalitu, numerační systémy na to reagovaly tím způsobem, že vznikly řády, úrovně systémů. Obě ruce, na nich deset prstů, to bylo množství vyjadřující kvalitu jednoho člověka. Po různých peripetiích ovládl scénu mnoha civilizací numerační systém s řádem deset. Symbol hlásky „J“ (I) se stal prvním zlomem v zápisu množství, získal výjimečné postavení mezi symboly, představoval novou kvalitu, jednotku vyšší úrovně. Pro staré Řeky nebo Hebreje nebyl následující symbol v souboru už větší pouze o jednotku, ale o celý řád (jeho násobek). A tak jedenácté písmeno znamenalo číslici s hodnotou 20, dvanácté číslici s hodnotou 30 a třinácté písmenko (M) číslici s hodnotou 40.  

  Zopakujme si mystiku v řecké nebo hebrejské abecedě. „alfa“ nebo „alef“ představují jak počet (jednotku, kvantum), tak i pořadí (první). Poslední symbol v řecké abecedě, omega, vyjadřuje číslici s obsahem 800 jednotek, ale zároveň je synonymem pro úplný konec, poslední jev v pořadí. „Jsem alfou a omegou“, tak zní biblický text. Stejně tak „iota“ je zároveň počet deset jako v pořadí desátý.  

  Symbol „mí“ představuje počet čtyřicet i pořadí čtyřicátý. Podíváme-li se na tvar symbolů alfa a omega, pak z geometrického hlediska dokážeme pochopit, proč alfa je první (pravidelný polygon), a proč omega je poslední (pravidelný polygon – převzato od Egypťanů, kde znamenal 10⁷). Velká symbolika hodnoty číslice omega je i v indických (arabských) záznamových symbolech. Nula zpodobněná jako kruh či elipsa je symbolem nekonečné čáry, čáry bez počátku a konce (cykliky), stejně jako osmička na ležato vyjadřuje aritmetické nekonečno, nebo symbolizuje topologický „Moebiův proužek“.  

    Starořímský numerační systém, přežívající na cifernících středověkých orlojů a jiných časoměr, už pracuje pouze se čtyřmi (resp. sedmi) číslicemi a je mnohem více pozičním systémem. Hodnota řady číslic progresívně roste a představuje exponenciální funkci se základem „deset“ (y = 10^X). Základní čtyři číslice (I; X(W); C; M) pak v této funkci představují řadu exponentů (x = 0; 1; 2; 3). Další tři pomocné číslice (V; L; D) v této funkci představují řadu přibližných exponentů (x = 0,7; 1,7; 2,7). Římské číslice v latinské abecedě tedy nevyjadřují pořadí, nýbrž pouze množství - počet.    

  Určitá výjimečnost v symbolu pro hlásku M a s ní spojené číslice (40;1000) však v obou dějinných blocích je zachována (ve východním i západním křesťanství). Ve východním bloku je výjimečnost spojena s Mateřstvím (40 týdnů gravidity), v západní s Maximem (největší známá číslice), v obou společně pak s Mesiášstvím. Největší Židovský prorok je Mojzes (Mojžíš). Největší a jediný muslimský prorok je Mohamed, utíkající z Mekky do Mediny. Polovina zvěstovatelů nové víry ze čtyř Apoštolů Evangelistů jsou Marek a Matouš. Bohorodičkou se v křesťanství stává žena z lidí jménem Marie. Pod křížem na Golgotě zůstávají až do skonání Mesiáše (Christos) hned tři Marie (Bohorodička, Salome a Magdalská).                 

  Samozřejmě že všechno výše napsané je fabulace, spekulace a náhoda! Opravdu? Pisatelé „knihy všech knih“ však jsou zřejmě jiného názoru. Prvních pět knih (Pentateuch) Starého zákona má pro ortodoxního Žida mnohem větší hodnotu než jen jako posvátný text. „Tóra“, tvořená zejména těmito pěti knihami, se stává „Božím zjevením“, bytostí, s níž je třeba náležitě zacházet. Stejně tak „Korán“ pro pravověrného Muslima není ledajakým textem, který je možné znevažovat, zpochybňovat či překrucovat. Oba se jej od útlého dětství učí doslovně a nazpaměť. I symbol „M“ představuje otevřenou knihu, „Písmo Svaté“. Zkuste se někdy podívat na náhrobky na židovských hřbitovech (mají často podobu tohoto symbolu), nebo v křesťanském kostele na oltář, kde desatero přikázání je pomocí římských číslic zapsáno právě do symbolu tohoto písmene, do otevřené knihy.

  Magickým symbolem starověku se stává písmeno pro hlásku měkkého „I“. Jak už bylo řečeno, Římané jej použili pro záznam základního pojmu matematického, geometrického, stavebního, ale i jazykového. Je symbolem jedinečnosti, identity, geometrické úsečky, prvotního množství – jednotky, architektonického pilíře, sloupu. V anglosaských jazycích (I, Ich) vyjadřuje první osobu, mne, činitele. Také Řekové a Hebrejové mu přikládali velký magický obsah. Pro ně v geometrii nebo architektuře měl podobný význam, jako pro Římany, v aritmetice však představoval zcela novou kvalitu, jak už bylo řečeno, vyšší hodnotový stupeň, kvalitativní změnu, první vyšší stupeň. Abrahám byl sice prvním v pořadí (1), ale jeho prvorození synové od různých matek se jmenovali Izmael (otec Arabů), Izák (otec Židů) a měli tudíž díky prvnímu symbolu (písmenu) vyšší matematickou hodnotu (10). Arabové i Abrahama jmenují Ibrahimem. Písmeno A si rezervují pro samotné božství.

  Podle Starého i Nového biblického zákona se mnoho mužů se jménem s počátečním písmenem „I“ stalo obětním beránkem. Izmael, prvorozený syn od egyptské matky musel nedobrovolně opustit otce a rodinný kruh. Byl vlastně vyhnán v zájmu nástupu prvorozeného syna Izáka od hebrejské matky. Ten se posléze měl stát nedobrovolnou obětinou v zájmu zkoušky Abrahama z jeho pevnosti ve víře. Ale i Iákob, mladší syn Izákův z dvojčat, musel podstoupit zkoušku a bojovat s Andělem Páně, aby se stal vyvoleným a mohl se přejmenovat na Izraele (Ten, jenž bojuje s Bohem). O nic lehčí osud neměl ani Izraelův prvorozený syn od jeho druhé zákonné hebrejské manželky Ráchel. Starší bratři jej prodali do otroctví obchodníkům cestujícím do Egypta. V Egyptě pak udělal velkou kariéru a přivedl sem celou svoji rodinu i s otcem. Jak se jmenoval? Poprvé se asi objevuje jméno Iosef.

  Po pár desetiletích se však Hebrejové v Egyptě bouří, neboť spadli do otroctví jako etnikum. Vůle boží tomu chce a objevuje se zachránce národa, Mojžíš. Vyvede národ z otroctví a cestuje s ním do země zaslíbené, do dnešní Palestiny. Po čtyřiceti (M) letech strastiplné cesty však už nemá sílu překročit řeku všech nadějí, Iordán, a umírá. Do země zaslíbené přivede Hebreje další Iosef, tentokrát se mu říká Iozue. Potomci jednoho z dvanácti synů Izraelových, Iudy, pak založí později na tomto území Iudské království a dají tak vzniknout jménu pro všechny aktivity tohoto vyvoleného národa, Iudaismu, jazyku Jidiš, atd.

  Staré pořádky se hroutí a na zenitu svých možností se objevuje i velmoc zvaná Římské Impérium. V oblasti zvané Palestina, blízkovýchodní římské provincii, je velká duchovní svoboda a tato oblast ekonomicky vzkvétá. Objevují se zde mnozí proroci a zakladatelé náboženských sekt (potápníci, skákači, ...). Jeden z nich, říkají mu Ian, žije skromně a kritizuje místokrále a společnost, moralizuje. Říká, že není člověk navždy ztracen a je možné se napravit a očistit. Jednak půstem v jídle a pití, ale také vodou lze smýt mnohé hříchy. Této očistě pak říkáme „Křest vodou“. Mnozí jej následují a jeho vliv mezi prostým lidem začíná být nebezpečný pro vládnoucí skupinu i panovníka. Rýsuje se hnutí, náboženství, které nazýváme Křesťanstvím.

  Mezi jeho stoupence patří další mladý muž, jehož jméno má původ ve jménu Iosef. Tak se podle příběhu z Nového zákona jmenuje jeho otčím. Ze jména Iosef se časem stává jak řečeno Iozue, Iošua, Iezua, Iezus. Dodnes poměrně rozšířené jméno mezi Židy. Ian zvaný Křtitel je establishmentu natolik nebezpečný, že je odsouzen za pobuřování a popraven. Setnut! Do čela hnutí se staví již zmíněný Iezus a zanedlouho skončí na popravišti, podobně jako jeho Předchůdce (Baptista), ovšem mnohem potupnější smrtí. Utýráním na kříži. Hnutí však pokračuje, ač tvrdě potíráno už nejen židovskými duchovními vůdci, ale i představiteli imperiální moci. Myšlenka je tak silná, že jsou ji odhodláni obětovat svůj život nejen nejbližší spojenci, ale stovky nových křesťanů i z řad nežidovských.

  Mezi dvanácti mesiášovými nejbližšími se nachází dost jmen začínajících na písmeno „I“, jako například Iakubové, Ian, Iuda či Iidáš. Tedy minimálně třetina ze všech. Dodnes se ve jménech na první pozici často objevuje tento symbol. Pouze někdy je použito znělé Ivan (= Jan), jindy a častěji dnes píšeme na začátku neznělé „J“. V Ježíšově rodokmenu najdeme celou čtvrtinu (10 ze 40) mužských předků, jejichž jméno začíná písmenem J (I). Josefové se občas oslovují Pepo. Toto jméno, nemající společný základ s původním, souvisí s posledním v řadě. Otčímem Ježíšovým. Ve středověku se nehodilo toto jméno vyslovovat ani používat. V písemných záznamech pisatelé psali prostě zkratku P. P., což lze přeložit do češtiny jako Pěstoun Páně.

JMÉNO  KÁMEN

  Jak pojmenovat lidskou bytost, o tom byly všechny předchozí řádky a slova. Jak ale pojmenovat kus Země, například rodný kraj, o tom bych chtěl pojednat dále. Kaňony řek Sázavy, Želivky a jejich přítoků představují pestrou a zdravou krajinu, někdy i chráněnou, plnou milých překvapení flóry i fauny. Mají však také bohatou lidskou historii. Premonstrátský klášter v Želivě, Sázavský klášter, Vilémovský benediktýnský klášter i další v okolí pamatují počátky třináctého století. A právě toto období, středověk, je plný tajemství a záhad, neboť v těchto místech prý docházelo teprve ke kolonizaci území. Pahorkatina mezi Čechami a Moravou, dnes nazývaná Česko-Moravskou vrchovinou, mohla být svým bukovým a jedlovým pralesem i členitým terénem skutečným Eldorádem lapků, loupežníků, štvanců i dobrodruhů. Bylo možné zde žít bez daní, odvodů, svobodnou vírou v božství. A když se v okolí Smilova Brodu, později s příchodem horníků z německých území, Německého Brodu, dnes Brodu Havlíčkova, objevila poměrně bohatá náležitě stříbra, zájem o tuto oblast prudce vzrostl, včetně zájmu panovníků. Jak by také ne. Mohly se razit další a další mince.

  Obchodní spojení Čech s Moravou už staletí obstarávala tzv. „Haberská cesta“. Název dostala od místa, kterým procházela. Pokud se vydal obchodník z Prahy nebo Boleslavi, pak šel zpravidla po rovinách, polabskou nížinou nebo českobrodskou cestou, a u dnešního Kolína se dal směrem kolem Kutnohorských vrchů, Čáslavi, dál pod Železnými horami, z nichž na bezpečnou cestu dohlíželi páni ze Světlice (Lichtenburka), potom přes Golčův Jeníkov (odpočinout se dalo ve Vilémovském klášteře, a dalším orientačním bodem byla osada HABRY. Tuto starobylou cestu kopíruje bývalá státní silnice z Prahy do Jihlavy a Brna. Nově otevřenou středověkou obchodní stezku přes prales bychom mohli pojmenovat jako „cestu Habreckou“. Záměna čtvrtého písmene s pátým způsobí změnu směru v Čáslavi, kdy se poutník nebo obchodník vydá vpravo směrem na Štrampouch a další obce se starobylými názvy, jako jsou Zbýšov, Dobrovítov, Vrbka a HABREK. Odtud do Ledče s možností obejít nejvyšší vrch široko daleko, Melechov, zprava či zleva. Potom už zbývá jen vstoupit do plošiny kolem „zlatonosného“ potoka. Dnes se nazývá „Pstružným“, ale na začátku devatenáctého století ještě nesl název „Kamenný“. Názvy potoků, kopců i cest se občas mění a zapomene se mnohdy důvod. Stačí, aby vypadlo jedno písmenko, třeba to první ve slově „Mlékárna“, a hned máte obchod s jinými komoditami (Lékárna). Obě zmíněné obchodní stezky procházejí obcemi, jejichž základ tvoří čtyři písmena (HABR), a mohou tedy mít původ svého názvu v názvu stromu téhož jména. Stačilo by však vyměnit A za E, a už by mohly mít něco společného s obchodem, jež provozovali především HEBRejové. Vím, tato spekulace je příliš násilná, ale kdož ví? Hebrejové psali text bez samohlásek, takže bylo třeba domýšlet mezi souhláskami, jakými samohláskami byly foneticky spojeny. 

    Obecný pojem „kámen“ vyjadřuje cosi ve smyslu (podstatné) vlastnosti hmoty, materiálu. Občas se však také stává, že slovo pro obecninu se stane jménem pro konkrétní jev. Proto v rejstříku českých osad, obcí a měst můžeme nalézt vícekrát název KÁMEN. Například u Klatov, u Děčína a jinde. Může však mít i přívlastek (příjmení), jako například Bílý Kámen. Ten se nachází poblíž Jihlavy (směr Větrný Jeníkov). První zmínka pochází z Želivského kláštera (roku 1359), ale už kolem poloviny 13. století se zde dobývala stříbrná ruda. V polovině 15. století obec (Veissen Stein) zanikla, přičemž v padesátých letech šestnáctého století Trčkové provedli soupis majetku. Zbyly tu po nich zajímavé hraniční kameny. Znovu byla obec zaměřena až roku 1754. Z té doby (podle pana Ladislava Vilímka) pochází pravděpodobně více zajímavých, ale menších, parcelních mezníků, které mají na horní ploše čísla a na přední straně templářský křížek. Jinou zajímavostí je obec Ostrý Kámen pod Svitavami, kterou půlí historická Česko – Moravská hranice, takže jedna půlka je v Čechách, druhá půlka na Moravě. V minulosti tu pravděpodobně stál gotický hrad.

  Hrad KÁMEN (Castrum Stein) se nachází na žulové skále cca 7 km na jihozápad od Pacova mezi Pelhřimovem a Táborem nad stejnojmennou obcí. První zmínky jsou z roku 1316, založen byl již v polovině 13. století. Býval i královským hradem, většinou pak lénem různých šlechticů a dvorských úředníků, kteří tu dolovali zlato. Zlaté doly v okolí založil v roce 1366 Jindřich z Ciglheimu.      

    Proč se potok (Bach) nebo rybník (Teich) jmenuje „KAMENNÝ“? K vysvětlení to chce užít také značnou míru fantazie. Kamenitý břeh nebo hráz má mnohý rybník či potok, a přesto tato skutečnost nevede lidi hledající jejich identitu k takovému pojmenování. Je to jev spíše běžný, než výjimečný. Rybník však může dostat jméno podle potoka, na němž byl vybudován, potok podle rybníka, z něhož vytéká. To ale také není úplně podstatné. Nejdůležitější nerostnou surovinou zdejšího kraje je skutečně kámen. Toto jméno (Kámen) dostala i obec na „Haberské cestě“, hned za Habry. První zmínka o ní je z roku 1591, kdy obec patřila k Lipnickému panství. Nerostné složení kamene nese název „Žula“. Nevím, kdo jej takto pojmenoval a z jakého slovního základu název vzešel, ale kdyby měl původ ve francouzštině, pak mohl být psán jako „Jula“ a čten podobně jako „Žila“. V našem údolí nese přídomek „Lipnická žula“.                                        

  Zdejší kámen je velmi tvrdý a všudypřítomný. Zocelil naše předky, protože pracovat s žulou vyžaduje silné a houževnaté chlapy, s obrovskou vůlí proměnit tvar polotovaru na výrobek. Zhotovit schod, překlad, klín, náhrobek nebo koryto, to vyžadovalo spoustu času a potu. Procházka zdejšími lesy se mění v muzeum kamenické práce. Najdete zde téměř dokončená díla, avšak opuštěná proto, že se na poslední chvíli kámen štípnul jinak, než se čekalo. Některá díla byla opuštěna proto, že jejich zpracovatel zemřel dříve, než je mohl dokončit, nebo už po prvních úderech poznal, že kvalita kamene neobstojí v tvrdé konkurenci. Při pohledu od vrchu Melechov jsou vlevo Lipnického hradu vrchy, z nichž bližší dostal název „Holý vrch“, vzdálenější pak „Horný vrch“. V novodobém jazyce bychom „horný“ mohli přeložit jako „důlní, těžební, lomový“. Na obou vrších zůstaly velké jizvy a vředy, zejména z posledních desetiletí dobývání kamene. Jizvy zaplavila milosrdná pramenitá pitná voda, vředy (navážky) již kryje náletová flóra. Zde příroda dokazuje, jak sama sebe chrání a léčí. Nesmíme však její plundrování přehnat, mohla by nám to oplatit.

Českomoravská vrchovina pamatuje vlnění druhohor, takže patří mezi nejstarší pahorkatiny na Zemi. Je to stará dáma, která si pohodově a bez otřesů radiačně září. V našem údolí se dělá umění přímo v lesích. Sochař pan Radomír Dvořák se svými učedníky tesá do kamenných stěn těžebních jam lidské údy. Především pak obličejové části, jako je Bretschneiderovo ucho národního odposlechu, ústa pravdy či zlaté oči. Nikomu mu to nevadí. Naopak! Přicházejí turisté, rekreanti a návštěvníci, obdivují jeho umění i vtip, stejně jako přírodní kamenné monumenty. Není však prvním, koho napadlo zdejší přírodu umělecky obohatit. Již naši předci, kameníci, využili velkého kamene v lese, desítky tun těžkého, aby v něm vytesali dveře, čekající jenom na zpěvy pašijí o „Velkém pátku“, aby se otevřely. Karel Jaromír Erben by se asi divil, jak tento artefakt (Dveřový Kámen) je sugestivní, přesvědčivý a věrohodný. Tento kámen už je sám o sobě velkým pokladem zdejších lesů.

  Jedno hezké české přísloví říká: „Všeho do času, Pánbůh na věky“. Nevím, jak dlouho trvají věky, ale kámen je tím materiálem, který životností věkům může konkurovat. A tak se stalo hezkou tradicí, že se některé informace a zprávy zapisují do kamene. Kámen například poslouží k záznamu data nebo hodin v podobě GNOMÓNU. K záznamu převratné události v lidské historii je pak běžné, že se kamenné STÉLY či OBELISKY popíší v nějakém jazyce zprávami o velkých bitvách a vítězstvích. Už dva tisíce let však existuje zápis beze slov, který je našemu civilizačnímu okruhu srozumitelný. Jde o symbol s obrysem ve tvaru nekonvexního dvanáctiúhelníku. Ano, mluvím o symbolu utrpení, oběti, naděje i lásky, o „Kříži“. Je-li tento symbol vytesán do kamene, nebo přímo z kamene v trojrozměrné podobě zhotoven, pak není třeba dalších komentářů. Kámen s křížem se nazývá „Křížovým kamenem“, kříž zhotovený z kamene „Kamenným křížem“. Oba druhy těchto duchovních artefaktů k upomínce boží velikosti najdete ve zdejších lesích. A není jich málo.

  Nemluvím teď o tzv. „Božích mukách“, roztroušených ve volné přírodě, nebo jako náhrobcích na starých křesťanských hřbitovech. Na těch posledně zmíněných z osmnáctého až dvacátého století je velmi často na kamenném portálu kamenný kříž a na něm litinový či z jiného kovu zhotovený kříž s ukřižovaným mesiášem, Synem Božím. Mluvím o těch až o mnoho století starších, lze-li to tak nazvat, středověkých. U těch se o žádné sériové výrobě ve slévárnách a kamenických hutích nedá mluvit. Jsou to skutečné originály, nedokonalé a přesto jedinečné. Duchovní a rituální kameny ve své ryzí podobě. Některé zachycují konkrétní příběh lidí. Vraždu, katastrofu, neštěstí. Jsou-li k nim doklady, pak se hovoří „o smírčích kamenech a křížích“. Nejde tu o smíření znesvářených stran, ale o usmíření s Bohem. Těch se prý v České republice nachází kolem pěti procent z celkových čtrnácti set kamenných křížů a křížových kamenů. U těch ostatních pětadevadesáti procent se předpokládá jiný důvod vzniku. Varování při jízdě po cestě, příchod věrozvěstů, hranice církevních pozemků, upomínka smrtelnosti při slabosti ve víře.

  Zastavme se ještě u již zmíněných Božích muk. Křesťanská věrouka praví, že Bůh seslal na zem svého jediného a prvorozeného syna Ježíše. Tak se stalo, že v upomínku na jeho oběť se dodnes staví kříže s Kristovým tělem a tabulkou, kde prostřednictvím „tetragrammatu“ je zapsána jeho identita – INRI. (Iezus Nazaretis, Rexus Iudai – Ježíš Nazaretský, Král Židovský). Židovský, křesťanský i muslimský Bůh je tentýž, protože jiného není. Židé pak jeho jméno nevyslovují, neboť je pro ně nevyslovitelné. Jde o dva nádechy a dva výdechy, které se střídají. Výdechy představují hlásku „E“ s číselným obsahem 5, druhý nádech hlásku „W“ (vau) s číselnou hodnotou 6. Zápis tedy představuje také tetragramat, jehož první písmeno, symbol, odpovídá písmenu „I“ (J), mající u Hebrejů hodnotu deset (iod). Celková číselná hodnota pak je 26. Pokud by výdechy představovaly hlásku „Chet“, číselné hodnoty 8, jak uvádějí někteří autoři, pak by celková číselná hodnota byla 32. Podstatné z této rozvahy je, že jméno boží ve dvou podobách, otce i syna, začíná shodně hláskou „I“ (J). Hrob Kristův se nachází ve svatém městě všech abrahámovských náboženství, v „Ieruzalémě“, o němž bude řeč.    

    Na hřbitovních náhrobcích se často spolu s ukřižovaným synem božím nachází pod křížem i tři křesťanské ctnosti, nejčastěji v kovovém provedení. Ctnost je ženského rodu, a proto i představitelé těchto ctností jsou ženy. Jedna drží v náruči malé dítě a představuje „Lásku“, prostřední drží v pravé ruce kalich s eucharistií a v levé ruce štíhlý dlouhý kříž (kříž beránka božího) a představuje „Víru“, třetí pak se opírá o kotvu, symbol „Naděje“, příslušnosti a zakotvení. Pokud je zhotoven symbol křesťanství pouze v kameni, obvykle jsou na latinském (římskokatolickém) kříži naznačeny jen dlaně a zkřížená chodidla, planoucí srdce a v místě hlavy symbol světla - Slunce. Identifikační tabulka též nechybí. Jen taková malá zajímavost. Na jedné faře jsem zahlédl obraz ukřižovaného, kde malíř latinský tetragramat přepracoval na český, ale jen z části – JNRJ. Ono totiž je obtížné vštípit lidu prostému, že se čte „J“ a přitom píše „I“. V sousední vsi zase mají jetelový kříž, který tesal buď člověk se zrcadlovým viděním, nebo měl východní předky se znalostí azbuky, neboť vytesal – IИRI.

  Budu teď psát o středověku a přitom používat pouze symbol „J“. Sílící Islám a rozpad západní říše Římské způsobil, že Kristův hrob se ocitl v okruhu vlády muslimských panovníků. Evropští panovníci po letech proher s islámem, pod tlakem schizmatu a dalších vlivů, se rozhodli, že vrátí křesťanským poutníkům toto území, posílí tak víru všech ostatních i svojí, zavděčí se Vatikánu a přitom si možná i ekonomicky trochu polepší při drancování území pohanů. Na začátku se tento záměr vcelku dařil, vybudovalo se Jeruzalémské království. Později ale úspěchů ubývalo, a tak mladí šlechtici si chtěli užít trochu dobrodružství a získat úctu u starších, a začali vstupovat do speciálních řádů, mnichů s mečem v ruce. Vypukla krásná éra rytířů, trubadúrů a básníků. Začátkem dvanáctého století vzniká řád Johanitů, Německých rytířů, Templářů a dalších. Brzy se ukázalo, že vzniká velká ekonomická síla z účastníků křížových výprav a zejména Templáři si dobře vedou. Ti dostali název podle místa, kde měli v Jeruzalémě svojí komendu, sídlo komtura (komturii – opevněný klášter). Bylo to v prostoru pozůstatků druhého židovského chrámu – TEMPLU – kamenných základů, dnes Zdi nářků.

  O templářích se toho hodně napsalo, a hlavně vyspekulovalo. Také jsem přispěl trochou do mlýna v příspěvku „TEMPL SUB SOLE“. S odstupem cca dvou let se mi však dostalo informací, které jsem v době psaní příspěvku ještě nevěděl. Chyběla mi spojitost našeho kraje právě s templáři. A ejhle, není nepravděpodobné, že tu poblíž sídlili a zakořenili. Stavitelé a první vlastníci hradu Lipnice, příslušníci rodu Ronoviců, Páni z Lichtenberka, měli na svých pozemcích ve třináctém století templářský hrádek, pouhých osm kilometrů od hradu Lichnice. Vydržel pouze do husitských válek a posléze byl na jeho základech vystavěn zámek Žleby. Domnívám se, že daleko od Francouzského království a velmistra řádu, mohl tento hrádek sloužit jako strategické útočiště v případě problémů. A problémy řádu nastaly po černém pátku, po 13. Říjnu 1307. Když vás někdo pronásleduje, zejména papežská klatba z roku 1312, pak platíte svému „domácímu“ a ochránci jako mourovatí. A tihle rytíři peníze měli, o tom není pochyb. Proto je vlastně francouzský král soudil a upaloval. Zmizela templářská námořní flotila králi Filipovi IV., zvanému Sličný, přímo před nosem. Hlavní pokladna z pařížského ústředí také, protože o připravovaném útoku věděli templáři dříve než kdokoliv jiný. Od té doby se šíří pověsti a dohady, kam všechny peníze řádu vlastně zmizely.

  Některé neověřené zprávy říkají, že poklad zmizel od dnešního Německa na východ, flotila pak do Portugalska a následně do Skotska. Samozřejmě, že se jedná o peníze v hotovosti (mince, drahé kovy a kameny). Nemovitosti si rozebrali králové, papež, šlechta, a samozřejmě závistivé řády, Němečtí rytíři, Johanité, a každý, kdo cítil příležitost „nebát se a nakrást si“. V Čechách je v té době bezvládí, ale zemi spravuje za šlechtu Ronovic, Jindřich z Lipé. Při útěku pomáhá poslední přemyslovně Elišce, která přivádí do země nového krále, Jana Lucemburského, který jej za odměnu pak vězní. Jan je velký dobrodruh, neustále válčí, účastní se křížové výpravy do Litvy a nechává vychovávat svého nejstaršího syna u francouzského dvora. Kralevic Václav, pozdější Karel IV., určitě časem vnímá události, které se zde odehráli pouhé dva roky před jeho narozením roku 1316, kdy král Filip IV. nechává 18. března 1314 upálit velmistra řádu, Jana (Jacques) de MoLay, tedy posledního, 23. velmistra tohoto řádu. 

    Tehdejší poměry v Českém království a celková atmosféra zřejmě nahrávala tomu, že, templáře v Čechách a na Moravě, neměl nikdo zájem pronásledovat, ale platit by mohli. Otec vlasti Karel IV. také nebyl žádný dobrák, jak by se mohlo zdát. Ze Židů stahoval peníze, co vydrželi. Domnívám se však, že Karel už přišel ve svých sedmnácti letech do země své matky přece jen pozdě. Do roku 1329 tu vládl markrabě moravský, Jindřich z Lipé, a vedl finančně náročný způsob života (roku 1329 asi zemřel na infarkt). Postavil si (v zastoupení) na cestě z Prahy do Brna hrad Lipnici, kde to asi pěkně roztáčel se svou milenkou, Eliškou Rejčkou. Byly sice úvahy o tom, že Karlem později postavený hrad Karlštejn, mohl být tím hrádkem v Čechách (dle pověsti), ve kterém se ukrývaly kromě korunovačních klenotů i templářské poklady (v kapli), ale to by bylo dost riskantní. Moje sestra si myslí, že Karel nechtěl na Karlštejn brát ženy (ani vlastní manželky) z toho důvodu, že jsou klevetnice a neudrží jazyk za zuby. Kdyby i omylem padli na nějaké známky možného pokladu nebo podezření o čemsi tajemném, určitě by se svěřili svým kamarádkám nebo zpovědníkům. Důvod jejich absence ale byl možná prozaičtější. Král si chtěl třeba jen odpočinout od žen (všech!) a něco s kamarády popít.

  Ptejme se tedy, který hrádek v Čechách by mohl být tím stánkem pro templářský poklad. Kandidátů podle různých pověstí je spousta. Některé nejsou podezřívány, protože se o nich nic neví. Ani kdy byly postaveny nebo zlikvidovány. Budeme-li paranoidní, pak v této neinformovanosti můžeme spatřovat konspirační snahy potomků templářského řádu při zahlazování stop. V každém případě ale taková stavba by možná měla být ve slohu, který tehdy panoval. Gotický hrádek prý stával také na místě dnešního barokního zámku v Chotěboři, o němž nám chybí také více a přesnějších informací. Tento městys je zmiňován v dekretech Jana i syna Karla Lucemburských. Byl královským městem, které dostalo stejná práva jako horní město Jihlava (I hlava), spadal do regionu spravovaného pány z Lichtenburka, Ronovici. O gotickém předchůdci Žlebského zámku a jeho předpokládanému spojení s templáři už byla zmínka. Velkým gotickým hradem je pak naše Lipnice, v inkriminovaném čase stavěná z peněz neznámého původu. Signifikantním prvkem je také zasvěcení hradní kaple svatému Vavřinci, jemuž byla zasvěcena i první templářská komenda (klášterní pevnost) v Praze.

  Kdybych já osobně chtěl uklidit někam poklad, pak bych jej nezakopával přímo ve svém sídle, které někdo silnější může dobýt a důkladně prohlídnout. Uložil bych jej do míst méně podezřelých, snad i posvátných, na které bych mohl dohlížet ze svého hradu. Měl bych přehled o podezřelých pohybech a činnostech, jako například o nočním kopání při loučích, které se jen těžko maskuje. Poblíž hradu Lipnice je skalnatý, žulový vrch, jakýsi „Přírodní kamenný hrad“, jemuž místní říkají „Pyramida“. Nejvyšší bod (609 m. n.) v širokém okolí. O sedm kilometrů západně je ještě o sto metrů vyšší vrch Melechov (715 m. n.), ale na něm se pouhým okem nedá rozeznat nejen pohyb člověka, ani jakákoliv činnost. Na zmíněném vrchu v blízkosti hradu Lipnice, řádově několik stovek metrů, je však všechno jako na dlani i za horšího počasí, jako bychom se dívali na scénu amfiteátru. Pravda, před pár desetiletími byla tímto směrem postavena opravdová scéna, zasvěcená a na památku dílu Jaroslava Haška, literáta píšícího zde na Lipnici „Osudy dobrého vojáka Švejka“. Tento vrch by však byl špatně pozorovatelným úkrytem z hradních oken pro cokoli, kdyby byl zarostlý lesem. Dnes tomu tak skutečně je, ale v minulosti byl zřejmě udržován bez porostu, protože již před dvěma sty lety nesl historický název „Holý vrch“. Proč Holý, to opravdu netuším. 

  Hledejme nějaké další svědky ze třináctého až čtrnáctého století, kteří by mohli v našem kraji potvrdit přítomnost slavných rytířů, později štvanců pod klatbou církve. Kromě čtyř gotických kostelů (Víta, Jana (Martina), Jiřího, Markéty) a jedné hradní kaple (Vavřince), by to mohly být artefakty menšího rozsahu. Například menhiry či dolmeny. V podstatě oba tyto pojmově přírodní a stavební prvky naplňují křesťanské kříže. Mají jak vertikálu (sloup), tak horizontálu (břevno). Mezi půvabné menhiry pak bezpochyby patří křížové kameny, na nichž je obvykle připojena ještě nějaká informace. Například letopočet usazení, nebo i část příběhu. Máme zde v kraji křížový kámen nesoucí letopočet 1203. Ano, může to být podvrh, jaké například známe z vlastní české historie (Zelenohorský rukopis). Mohl tam být tento letopočet doplněn o mnoho později. Ale kým a proč? Jakou událost symbolizuje?  

  KÁMEN MÁ JMÉNO! Tím je například soubor číslic, LETOPOČET. Máme zde v kraji také spoustu kamenů, nesoucích stopy lidských rukou, vypovídajících o víře v křesťanského Boha a Jeho syna. Jejich jméno je KŘÍŽ. Zpravidla další jméno nemají, jenom příjmení Kamenný, jako tomu je v případě zdejšího Kamenného Potoka (Bach) nebo Kamenného Rybníka (Teich). Nejstarší Kamenné kříže jsou zpravidla časově anonymní (bez letopočtů). Jediné, co o nich více vypovídá, jsou jejich velikosti, tvary, opracování, materiály, vrypy. Velikost kříže nebo křížového kamene asi vycházela z dostupného polotovaru, důležitosti a významu symbolu. Tvar i opracování na tom byly asi stejně. Materiál se použil zpravidla takový, který se v místě vyskytoval, ale také s ohledem na životnost. Často to byl pískovec (dobře se opracovává), opuka (také se dobře opracovává, ale zvětrává), mramor (vápence, tam kde se nacházejí), a v našem kraji to byla samozřejmě žula. Těžká na opracování, ale odolná proti povětrnosti. Co se týká tvaru křížových plastik (křížových těles, křížů), pak ty nejstarší bývají na hrubo opracované, ramena zaoblená bez parádiček (jetelových apod.), často k zemi se rozšiřující, aby těžiště bylo co nejníže a tudíž byly stabilnější.         

  Vnější tvar křížových kamenů (desek) bývá z čelního pohledu čtyřúhelníkového obrysu, často se zaobleným jedním nebo oběma rohy, případně zcela obecného tvaru, pokud byl kříž vytesán do kamene na místě, přímo v terénu, aniž se kdo zajímal, jak je pod zemí kámen veliký. Někdy se kříže tesaly přímo do skalních stěn (křížové stěny nebo skály), a pak byla velká jistota, že je nikdo nebude přemísťovat (dnes řečeno, zcizovat). Vrypy do křížových kamenů nebo kamenných křížů však blíže specifikují (přibližují jejich pozorovatelům) autory těchto artefaktů. Terminologie v téhle oblasti dokumentace mi připadá hodně vágní a neuspořádaná. Zůstává na libovůli dokumentaristy, pisatele, jaký termín použije, k jakému zařazení se přikloní. Chybí zde jasná specifikace hlavních rysů a znaků při členění do druhů, rodů, kmenů, atd. Domnívám se, že prvním znakem kříže (mluvíme pouze o křížích čtyřramenných s rameny pravoúhlými) by měl být poměr délek ramen. Lhostejno, zda zobrazení vrypy představují kříž čárově (jako by vyjadřující pohyb rukou při žehnání), nebo vrypy uzavírají plošný objekt ve tvaru kříže.

  Již dávno bylo řečeno a heraldiky i historiky napsáno, že pokud je záznam kříže rovnoramenný (rovnostranný, ramena shodné délky), pak se mu říká kříž ŘECKÝ. Pokud má kříž svislá ramena různé délky, zpravidla rameno směřující k zemi je nejdelší ze všech čtyř, pak se tomuto kříži říká kříž LATINSKÝ. Toto bych považoval za hlavní třídící kritérium. Druhým již zmíněným třídícím hlediskem je rozměrnost kříže, tj. počet geometrických rozměrů nutných k vyobrazení kříže. Kamenné kříže jsou trojrozměrným zobrazením. Křížové kameny nejčastěji představují jednorozměrné a dvourozměrné zobrazení kříže. To za předpokladu, že do plochy (například roviny) je kříž zobrazen vrypy nástroje (rýhami). Je však skutečností, že i v kamenné desce bývá kříž zobrazen plasticky (trojrozměrně) jako pozitiv (vystouplý nad plochu desky) nebo negativ (propadlý v ploše desky). Další třídící hlediska jsou však už poněkud problematičtější. U „jednorozměrných“ (čárových) křížů (nepřipouštějme plasticitu ve formě vrypu ani lomenost ramen) je možné uplatnit pouze první kritérium, řecký nebo latinský. U křížů „dvourozměrných“ (plošné zobrazení) už mohou mít ramena obdélníkový, trojúhelníkový, půlkruhový, lichoběžníkový, popřípadě jiný tvar. Nyní do toho vstupuje ještě zakončení ramen, kdy se kombinují již zmíněné plošné útvary, dochází k větvení a třepení konců, kdy zakončení ramen má konvexní (vypuklý) nebo konkávní (propadlý) obrys, atd. A už zde nastává nepřekonatelný problém v klasifikaci křížů, jak jej pojmenovat, aby i odborníci hovořili týmž jazykem. Je nutné na samém počátku říci, že každý křížový kámen nebo kamenný kříž je ORIGINÁL, který si žije svůj vlastní život, od vzniku až do svého konce. Jeho tvůrce mu vdechl část svojí duše, uměleckou představu.

  Přes všechno, co bylo v předchozím odstavci řečeno, je zde cosi, co formuje náš pohled na tvar křížů. Je to historie, tradice, mystérie. „Dvourozměrným“ křížům, jimž se od průsečíku ramen tato ramena paprskovitě rozšiřují, se obvykle říká „Kříže maltézského typu“. Mají-li ramena konkávně (propadle) zakončená lomenou nebo obloukovou čarou, pak se jim obvykle říká „Kříže tlapatého typu“. Mají-li ramena zakončena vějířem tří půlkruhů, pak se jim říká „Kříže jetelového typu“. Tvary křížů, přiřazované rytířským řádům vzniknuvším v souvislosti s křižáckými výpravami, zpravidla splňují hlediska křížů maltézského a tlapatého typu, liší se většinou jen v barvě kříže a barvě pozadí nosiče. Barvu u kamenného provedení nečekejme, tvar by ovšem mohl tyto kříže připomínat. Tužkou na papíře dokážeme ledacos zobrazit, špicem nebo dlátem do kamene to už tak snadné není. A tak alespoň poznáme, že se ramena rozšiřují, nebo mají konkávní zakončení. Takové kříže se stávají podezřelými z toho, že jejich tvůrce chtěl naznačit svojí příslušnost nebo sympatii s řády, bojujícími za záchranu svatého hrobu před pohany. Použití grafických signálů rytířství, odvahy a statečnosti, můžeme dnes i v minulosti pozorovat na vojenských vyznamenáních, tzv. válečných křížích. Tato vyznamenání představují prakticky vždy typ kříže rovnoramenného, tedy řeckého. Není však řečeno, a mnohá vyobrazení naznačují, že by kříže na pláštích johanitů (maltézských), templářů nebo německých rytířů (špitálníků), nemohly být latinského typu (ne-rovnoramenné).

    Pokud vytřídíme z velkého množství kamenných křížů a křížových kamenů, nacházejících se v České republice, takové, které mají konkrétní historii (smírčí, hraniční a jiné.), pak nám jich ještě dost zbude, k nimž si historii můžeme domýšlet. Zejména pak těch, na nichž není datum vzniku, a u nichž asi jen obtížně budeme karbon-nukleovou metodou zjišťovat stáří polotovaru. Nicméně dnes používaný kříž Německými rytíři, majícími sídlo ve Vídni, je barvou černý na stříbrném pozadí a typu latinského. Překvapivá je však jedna událost. V roce 1912 (V tom roce se 6. dubna narodila ve Vídni moje matka a do rodného listu ji napsali MARIE Teresie Nowak) bylo na Litoměřicku archeology nalezeno pohřebiště v obci BŘÍZA (a teď POZOR) z jedenáctého století (1001 až 1100). Kromě spousty jiných věcí zde byl nalezen i křížový kámen s  pozitivním reliéfním klínovým křížem řeckého typu. Nyní se nachází v I. patře Národního muzea v Praze (č. v. 365/1813). Je dost zvláštní, že první křížový kámen, který jsem ve svém životě objevil a vzbudil u mne zájem o tato umělecká díla, je shodný s tím z Národního muzea. V blízkém okolí mého rodiště jsou minimálně další tři téhož typu, dalších dvacet šest registrovaných se dá napočítat jen na území Českého království.

  S tvarem vyobrazených křížů mám stále tentýž problém, a proto se ptám sám sebe i vás ostatních. Jsou kříže užívané rytířskými řády v dobách křížových výprav něčím specifické, nebo je to jenom moje utkvělá představa? Při první historické návštěvě papeže Benedikta XVI. v České republice jsem si 28. září 2009 ve Staré Boleslavi všiml, že má svatý otec na slavnostních pláštích (purpurovém i zeleném) bílé límce nebo stuhy kolem krku a na nich cca šest červených rovnoramenných (řeckých) klínovitých křížů s konkávními konci ramen. Podobně byl vyparáděn i primas český, kardinál Vlk, který jej doprovázel. Že stejný symbol jsem viděl na štole biskupa či pravoslavného popa mě už tolik nepřekvapilo. Nakonec najdeme jej třeba i v mešitě Boží moudrosti (Hagia Sofia) v Istanbulu, původně křesťanském chrámu ze 6. století. Je snad pouhou náhodou, že papežský garderobiér vybral tento tvar i barevné řešení ozdobných křížů na pláštích? Nebo jde o reklamu sponzorů při pastoračních cestách, jako například při automobilových závodech F1. Nakonec by nebylo divu, exkomunikace templářů Klementem V. byla zrušena.

    Chceme-li se tvarem ozdobných křížů éry křížových výprav zabývat poněkud vědečtěji, pak se musíme v čase vrátit o nějakých osm až devět století. Co máme k dispozici za artefakty? Knihy, malby (fresky) v kostelích a chrámech, mince. Zastavme se u mincí. Koncem desátého století se v Čechách razili stříbrné mince s historickým (římským) názvem denár, jenž už samotným slovním základem naznačuje (denarius, dena = 10), že byl desetinásobkem menší (asy - měděné) mince. Do mincovní reformy Břetislava I. roku 1050 se razily denáry „velkého střížku“ (18–20 mm, hmotnosti větší 1 g), od roku 1050 až do začátku ražby brakteátů někdy kolem roku 1217 byly raženy denáry „malého střížku“ (pod 1 g a rozměrů cca 16mm). Za mincovní reformy Václava II. roku 1300 denáry zcela zanikly a později je nahradily velmi oblíbené pražské groše.

  S křížky podezřelého tvaru (rozuměj rovnoramennými s klínovými rameny) se můžeme už setkat u denáru raženého knížaty Boleslavem I. (935–967), Oldřichem (1012–1033), Břetislavem (1037–1055), Konrádem I. (1055–1061), na počátku dvanáctého století Vladislavem I. (1109–1118, 1120–1125), nebo mincí ražených Soběslavem I. (1125–1135), Konrádem II (1182–1191), atd. V zahraničí pak například na denáru krále Jindřicha II. – svatého (1002–1009) nebo francouzského krále Richarda I. Tento symbol použili na mincích i křižáci v Antiochii (Bohemond IV.,1201–1232). Možná poprvé jej na minci „vot“ použil i Crispus, jako římský césar (317 – 337) CONSTANTINUS II. Z českých králů se však nejvíce vyznamenal zřejmě Přemysl Otakar II. (1253–1278). Jeho brakteáty (malé, střední nebo velké) mají jednoduchou, ale přesvědčivou symboliku. Podezřelé kříže, slunce a měsíc.

     V Čechách se Templáři poprvé oficiálně objevili v roce 1232, když v kostele u sv. Vavřince na Starém městě v Praze založili první komendu. Příchod templářů do Českých zemí zdůrazňuji záměrně, abychom si uvědomili jejich vliv na českou vysokou šlechtu a krále. Má to logiku, vždyť Václav I. (1230–1258), otec Přemysla Otakara II., jim nebránil sem vstoupit. V českých zemích v té době bouří gotická kultura. Lze říci, že kromě stavitelství i éra turnajů, trubadúrů a všeho, co nějak souviselo s rytířstvím a křížovými výpravami. Na Václavově pečeti z roku 1224 je i onen podezřelý křížek. Václav I. i Otakar II. zvali do Čech německé osídlence, kteří kolonizovali pohraničí. Křižáci se jménem Němečtí rytíři zde byli už od dob vlády Otakarova dědečka (1204), Otakara I, a jeho bratra Vladislava Jindřicha, moravského markraběte, který je dokonce považován za zakladatele řádu na českých územích. Johanité přišli do Prahy už za vlády pradědečka Vladislava II. (druhého českého krále v letech 1140–1172) kolem roku 1169, který se osobně zúčastnil druhé křížové výpravy, když se vrátil z Cařihradu.

     Osvícená, nejmladší sestra Václava I., Anežka Česká (1211 – 1282), založila v Českých zemích historicky jediný rytířský řád, Řád křížovníků s červenou hvězdou (Křížovníci s červenou hvězdou). Řád se vyvinul z laického špitálního bratrstva, založeného 1233 při kostele sv. Haštala v Praze, potvrzen byl papežem Řehořem IX. v roce 1237. Řád existuje dodnes. Úřad 1. Velmistra zastával Albert (1237–1248), úřad 47. velmistra zatím zastává od roku 2001 Jiří Kopejsko, od roku 2007 pod dohledem apoštolského delegáta Jaroslava Škarvady. Monsignor biskup Škarvada jezdívá občas do Ledče n. S. na chalupu. Křížovníci mají ve znaku právě červený kříž na černém poli ve tvaru „maltézského kříže“ a pod ním červenou pravidelnou šesticípou hvězdu, jejíž obrys připomíná „Davidovu hvězdu“. Co to pro náš výzkum znamená. Kříže maltézského typu užívají prakticky všechny známé rytířské řády vzniknuvší v dobách středověkých křížových výprav. Šesticípá hvězda symbolizuje zemi a město zaslíbené, Jeruzalém. Barva kříže i hvězdy je barvou krve, barva pozadí může značit temnou vizi budoucnosti rodu Přemyslovců i doby, do níž se řád rodí. Zakladatelka řádu byla třikrát neúspěšně zasnoubena, až se nakonec dobrovolně rozhodla svůj život zasvětit pomoci slabým, nemocným a starým. Založila v Praze klášter (špitální) dnes zvaný jejím jménem. I role matky představené – abatyše – se po čase vzdala, aby v klášteře byla jednou z mnoha řádových sester.

   Představa o uložení templářského pokladu v Českém království není nijak šílená, nicméně přední „ekonomové a bankéři“ Templářů by jistě vytvořili strategii chytřejší, než je jeho zakopání nebo uložení na jedno místo. „Portfolio“ v dnešním finančním slangu by asi vypadalo tak, že kromě hotových „peněz“ (pokladní hotovosti) by zřejmě investovali do nemovitostí (pozemků a staveb), na kterých by mohli figurovat jako tichý společníci. Movité věci, jako šperky, zbraně či umělecká díla, by pak mohly fungovat jako pozornosti dámám vlivných mužů nebo úplatky úplatným úředníkům. Zkusme si představit, jaký fofr asi nastal v Českém království, když papež templáře exkomunikoval a rozhodl o předání jejich majetků církvi svaté, jiným křižáckým řádům nebo šlechtě místně příslušné k nemovitostem. Kdo měl možnost po roce 1312, resp. 1314, kromě tehdy ještě mladého a slabého Jana Lucemburského - čerstvého krále zastupovaného Jindřichem z Lipé - dosáhnout na templářský majetek? Určitě řád Johanitů a Německých rytířů.

  Nejznámější templářský hrad v Českých zemích, založený mezi léty 1281–1298 nad řekou Jihlavou u Dolních Heřmanic, nese jméno svých investorů či stavitelů přímo v názvu – TEMPLŠTEIN. Poblíž (3 km) v obci Jamolice je vzpomínána už v roce 1279 komenda řádu Templářů (připomínán komtur Dětřich). Ještě skoro jako novostavba (po 14 letech) je hrad konfiskován (1312) a prodán B(P)ertoldu PIRKNEROVI. Jeho synové jej prodávají roku 1349 Přibíkovi ze Šelmberka a roku 1379 jej už vlastní páni z Lipé. V roce 1482 jej prodávají, aby jej později znovu koupili. Posledním majitelem je Pertold z Lipé, kterému je po Bílé hoře zkonfiskován (1620), protože se účastnil povstání stavů. Ten hrad je prostě prokletý, protože při změně režimu ho vždycky někdo konfiskuje. Proč ale ti páni z Lipé o něj tolik stáli, to nepochopím.

    Podobně v Čejkovicích u Hodonína. Zde templáři postavili gotickou tvrz sloužící v letech 1248–1312 jako jejich komenda. Po zrušení řádu připadla tvrz králi Janu Lucemburskému a ten ji postoupil pánům z Lipé. Jedna paní povídala, že templáři sídlili i na Brněnském hradě a měli zde klášter. Darovali prý peníze na stavbu dvou věží dominikánského kostela. Ani bych se nedivil, vždyť zde byl v té době pánem moravský markrabě Jindřich z Lipé a malý úplatek dominikánům se jistě mohl v budoucnu hodit. Hrad Blatná u Příbrami byl také založen templářským řádem. Pověst hovoří o uložení jejich pokladu. Jejich pobyt prý dokládá nástěnná malba, kde v řadě templářů je zobrazen i mouřenín. Podle historiků prý měli pobývat ještě na vrchu Klenov, kde měl stát templářský hrad, který je poprvé a naposledy vzpomínán v roce 1308. V této době to už měli templáři pěkně nakloněný a ve Francii s nimi probíhal soud.      

   Nyní se podívejme na zoubek silnému, ve zdejších končinách v té době již mohutně etablovanému, řádu Německých rytířů. Potvrzení jeho přítomnosti v Čechách potvrzuje 15. dubna 1204 papež Inocenc III. mistru a bratřím špitálu Panny Marie v Praze. V našem nedalekém okolí je v nejbližších desetiletích a staletích nacházíme v Potěhách, Drobovicích, Polné, Žďáru, Krucemburku, Německém Brodě, Humpolci a jinde. V inkriminovanou dobu pronásledování Templářů je v zemích koruny České nejvyšším komturem JEŠEK (Jan) z Falkenštejna.

  Narodil se kolem roku 1282 královně Kunhutě, vdově po českém králi Přemyslu Otakarovi II., zahynuvšího potupně roku 1278 v bitvě na Moravském poli. Otcem byl královnin milenec, nižší urozeností Záviš z Falkenštejna z rodu Vítkovců. Královna roku 1285 umírá, v zemi vládne mladý král Václav II., nevlastní Ješkův bratr, který v roce 1290 nechává pod hradem Hluboká popravit Záviše. A tak se Ješek v osmi letech stává úplným sirotou. Král jej dává do péče Řádu německých rytířů, kde Ješek udělá skvělou kariéru a stává se komturem v Řepíně. Pravděpodobně se účastní s králem Janem Lucemburským i křižáckého tažení do Litvy. Stává se také komturem v pruském Altshausu a umírá někdy po roce 1337. Dochovala se po něm pečeť, na níž je zobrazen apokalyptický Kristus sedící na duze a z úst mu vychází dva meče.    

  Jak je vidno, jméno Ješek vzniklo jakousi zkomoleninou či zdrobnělinou původního jména JAN. Pravděpodobně jde o jednu z větví základu, kdy se objevují odvozená jména Janek, Janák, Jašek apod. Že se jednalo o podobu jména ve středověku velmi frekventovanou, o tom se je možné přesvědčit v seznamu šlechticů a zemanů z té doby pod názvem „CODEX DIPLOMATICUS ET EPISOLARIS MORAVIAE“. Najdete zde Ješka z Boskovic, Deštné, Kravař, Klobouk, Klokočova, Lelekovic, Lukova, Lulče, Náchoda, Opatovce, Olesné, Pirkenštejna, Potštejna, Rozstání a Rájce, Rudky, Vartenberka, Veletína, Vranova nad Dyjí, Vřešína, Dále ze Sovince, Střížova, Sušice, Štemberka, Žampachu či Živonic. Někteří mají i druhé jméno, jako Ješek Koniáš z Kněhtic, Ješek Kropáč z Holštejna, Ješek Lanek z Vysoké, Ješek Sokol z Lamberka, Ješek Puška z Kunštátu, nebo také Ješek Rus z Lipnice. Byl mezi nimi i loupeživý Ješek II. z Trojonic, který když majetek prohýřil, začal v kraji loupit. Spolumajitel lipnického hradu ze čtrnáctého století, Ješek z Kunštátu a Poděbrad se prý stal ochráncem a patronem kostela svatého Jiří v Řečici. A takto by bylo možné jmenovat další Ješky středověku, jejichž potomci se už psali místo s „š“ se „ž“, jako moji předci s příjmením JEŽEK.

    Jeden takový, jistý Jan JEŽEK, byl při revizi občanů v Dolním Městě v roce 1651 čtyřicetiletý, byl hajným, měl ženu Dorotu (45) a čtyři děti. Nejstarší syn se jmenoval také Jan (14), dále pak dcera Kateřina (11), Jiřík (8) a Vítek (5). Zda je předkem našeho rodu, to opravdu nevím, protože svoje předky znám až o sto let později, z Kejžlice. Můj prapraděd se jmenoval Jan, jeho syn také Jan JEŽEK, ale ten už byl majitelem gruntu č. 19.

    Nechme všechny Ješky svému osudu, a ptejme se, zda ten nejvlivnější z počátku čtrnáctiletého století, komtur Řádu německých rytířů, se objevil v našem kraji. A hle, byl tu. Po roce 1310, kdy už byla na spadnutí konfiskace majetku Templářů, se jeho pečeť objevuje na listině potvrzující svobody města Německého Brodu, vedle pečetí a podpisů Hynka Krušiny z Lichtenburka, (Ješkova strýce), a Raimunda z Lichtenburka (Prvního majitele či stavitele hradu Lipnice). Roku 1318 Raimund zastavuje hrad Lipnici králi Janu Lucemburskému za propuštění vězněného Jindřicha z Lipé. O tři roky později pražský světící biskup Přibyslav uděluje bratru Ješkovi čtyřicetidenní odpustky k relikvii svatého Kříže. Jednalo se o „královskou“ relikvii (asi dědictví po matce Kunhutě). Už dávno před Ješkem obchodovali Němečtí rytíři s želivskými Premonstráty. Například od nich řád Premonstrátů 1233 koupil Humpolec.

JAK SE DOSTANE KAMENI JMÉNO

    Kámen může mít příjmení, ale i může být příjmením. Už o tom byla řeč na začátku. KÁMEN Křížový, KŘÍŽ Kamenný. Obdoba je u lidských jmen. Například z Jany Petrů se stala zpěvačka Petra Janů. Ve světě kamenů je přídomků, přívlastků (shodných i neshodných) a příjmení nepřeberné množství. Mohou patřit do třídícího hlediska tvarového (válcovitý, kulový, jehlanovitý, hranolovitý, deskovitý), užitkového (mlýnský, náhrobní, smírčí, hraniční, brusný), mytického (sluneční, měsíční, čertův, mudrců, bludný). Mnohdy splňuje více kriterií zatřídění, a to kromě tvaru a užití vypovídá něco časoměrného nebo duchovního. Jméno kámen se může změnit ve sloveso obou rodů. Trpného rodu slovem kamenět (měnit se v Kámen, například dřevo bez přístupu vzduchu), činného rodu slovem kamenovat (vrhat Kámen). Velkým rituálem Islámu je obcházet kámen. To se jednou za rok sejde pár miliónů věřících muslimů v Mekce a chodí kolem kamenné svatyně tvaru krychle, Kábby, kde v jihovýchodní stěně je zabudován Černý kámen, který tam nechal na usmíření rozhádaných pouštních kmenů zabudovat prorok Muhammad, jak praví Korán. Nevěřícím (křesťanům nebo židům) se to může zdát jako pitomost, ale sami mají podobných ritů také dost.  

    Když jsem před lety nalezl v bahně dvora Šplíchalova mlýna zapadlý kámen deskovitého tvaru, na kterém se po vyjmutí objevilo vytesané prázdné obdélníkové okénko, ihned mne napadlo: Zřejmě nedokončený náhrobní kámen. Později jsem si pozorněji prohlédl jeho vnější tvary a zjistil jsem, že by v určité poloze mohl symbolizovat arabskou číslici jedna (1). Ano, dal by se nazvat kamenem jednotkovým. Ale co s tím obdélníkovým oknem (zahloubením). Zřejmě dlouhou dobu čekalo na vepsání nějaké zprávy. Rozhodl jsem se tento kámen zařadit mezi kameny vzdělávací (naučné, vědecké), které nesou poselství. Když vnější tvar připomíná jednotku, pak poselství matematické.

  Každá matematická rovnice má tři podoby. Obecná podoba rovnice je ta, při níž jsou po obou stranách symbolu pro rovnost (=) obecné nebo konkrétní číselné symboly. Nulová podoba rovnice je ta, kdy na jedné straně znaménka pro rovnost je pouze symbol pro prázdnotu, nicotu, NULA. Jednotková podoba rovnice je taková, kdy na jedné straně znaménka pro rovnost je pouze symbol pro úplnost, celistvost, jednotu, JEDNOTKA. A právě tato, třetí podoba nějaké rovnice, se mi zdála být nejvhodnější k vepsání do prázdné, čekající a panenské plochy. V mých úvahách pak zvítězila rovnice Leonharda Eulera z 18. století o úplnosti prostorových těles:  (P+U) / (S+2) = 1. Nyní lze použít pro tento kámen přívlastek Eulerův nebo matematický? Jak je libo. Tento postup, při němž se zhodnocuje kámen obecný a bezejmenný ve vzdělávací, se mi natolik zalíbil, že jsem vytvořil hned několik matematických kamenů ve svém bezprostředním okolí.   

  Častým jevem jsou kameny, na kterých jsou vytesány pouze číslice. Neznáme-li historii kamene, pak se můžeme domnívat, že jde o kámen hraniční s číslem parcely, kterou ohraničuje. Nebo o kámen triangulační či kámen výškový s vyznačením nadmořské výšky. Troj až čtyřmístné číslo pak může značit časoměrný kámen, který zachytil nějaký důležitý letopočet. Když se na kameni objeví vytesaná písmena L. P., předpokládáte, že se jedná o zkratku Léta Páně, a že bude následovat číselný údaj. Když se na kameni objeví vytesaný templářský kříž, očekáváte, že je hraničním kamenem nějaké církevní instituce, nejlépe bratrstva Templářů. Když se na kameni objeví písmena M a L, přemýšlíte o počátečních písmenech jména majitele pozemku. A toto všechno se vám může přihodit v našich lesích.

    Moje první setkání s kamenem, na němž je vytesán templářský (podezřelý) kříž, kolem horního ramene zleva písmeno M, zprava písmeno L, a na opačné straně kamene symboly L. P., mne probudilo z letargie podzimních dnů. Najednou tady byl příslib obrovského tajemství, záhad, pokladů. Lapal jsem po dechu a snažil se tu záhadu co nejdříve vyřešit. Nebyl jsem schopen se na cokoliv soustředit, dnem i nocí jsem řešil tento hlavolam. Zapojil jsem do hry všechny potenciální kandidáty. Pokud by L. P. a M+L spolu souviselo, mohlo by jít o letopočet. Písmena L a M mají obsah číselný a záleží i na jejich pořadí zápisu. V římských symbolech představuje číslo 1050. Ano, v tomto roce právě probíhala mincovní reforma Břetislava I., na mincích se objevovaly i podezřelé křížky typu maltézských křížů.

    Tvar kříže i písmena by mohly mít něco společného s posledním velmistrem templářů se jménem Mo+Lay. Nutno říci, že v dobách středověku bych pro označení letopočtu očekával spíše místo L. P. latinské A. D. (Anno Domini). Pro písmena ML by se hodilo nalézt případné iniciály pánů zdejších nebo okolních panství. Například ledečské panství chvíli vlastnila Magdalena Lobkovicová (ze Salmu), lipnické panství Matouš Lipnický (Vernier) nebo Mikuláš z Lípy. Podobně je možné vysvětlit i podezřelé L. P.  Písmeno L nabízí pány z Lichtenburka, z Landštejna, z Lípy, z Lipnice, Lesní, a písmeno P zase nabízí slova Pozemek, Polesí, Purkrabství, Panství, Poklad. A teď babo raď, co měl autor iniciálu na mysli.

  Po usilovném hledání odpovědi a několika týdnech zkoumání terénu jsem našel druhý, a posléze třetí shodný kámen. Dlouho jsem neměl odvahu přiklonit se k některé z nabízených variant, ale už mi bylo jasné, že kdyby kámen byl jediný, pak bych si mohl nafoukaně myslet, že jej na mne někdo políčil. Když jsem našel druhý, bylo zřejmé, že nějakou roli hraje jejich spojnice. Když jsem objevil třetí, bylo mi úplně jasné, že se jedná o hranici pozemku, matematicky o řadu. Zjistit však, co je to za pozemek a z které doby, k tomu mi musela pomoci náhoda. Čemu vlastně říkáme „náhoda“. Pokud by byl sled událostí poněkud jiný, pak by nebylo dobrodružství, napětí ani probuzené fantazie. Nebylo by náhody.

    Vloni bratr skaut pan Luděk Vejsada napsal rodokmen svých předků, „Vejsadů ze Smrčenska“. Nějakým neznámým řízením osudu se tato publikace dostala až ke mně. Půjčil mi jí kamarád Petr Mikeš v restauraci U Muchů. Našel jsem v ní mnoho zajímavého z kraje mezi Melechovem a Lipnicí, a že v ní je i odpověď na moji záhadu, to chápu jako dar a prémii. Takže, jak je to doopravdy?

  Toho dne, 29. října 1780 (měsíc před skonáním císařovny Marie Terezie – 29. listopadu 1780) se na určitém pozemku pod hradem Lipnice sešla komise, aby oddělila, z rozhodnutí soudu s vrchností lipnickou, pozemky městské od panských. A tím pádem na „umělých kamenných meznících“ (hraničních kamenech) jsou z jedné strany vytesány iniciály L. P. – jako počátek Lipnického Panství, z druhé strany jsou kolem horního ramene „podezřelého kříže“ vytesány iniciály M. L. – jako počátek pozemku Města Lipnice. Jediné, co mi dosud leží v hlavě a na co mi chybí odpověď: Proč jsou na hraničních kamenech pracně vytesány „templářské kříže“. Přitom v autentické zprávě z tohoto vyměřování se nic o téhle skutečnosti neříká. Nebo snad ano? Posuďte sami:      

    Na lepší a věčnou památku se všichni, kteří při tom vyměřování byli toho odevzdávaného lesa nazvaného SLAVÍNY, se zde níže jmenovitě vypisují, totiž dne 29. oktobra 1780, jest toto potvrzení.   

-         První je pan krajský hejtman z Pravonína, úředník její Královské milosti Německé, Uherské a České, z pověření úřadu hejtmana Kraje čáslavského

-         Václav Vojtěch Dobřanský, svobodný pán z Dobřan

-         Václav Karabinský z Karabin

-         Johan Ignác Klip, hejtman lipnický

-         Johan Klopfšpekter, přísežný měřič Pražského spolku staroměstského  

-         Johan Jakob Malíček, lipnický obroční

-         Pavel Wurm, primas

-         Mikuláš Mlíčko,  Lumini mistr

-         Jmenovaní radní: Matěj Vašata, Josef Rerich, Franc Wurm, Matěj Just, František Rerich

-         starší občané: Martin Charamza, Josef Vodička a Jiří Spurný

-         Za ves Dolejší Město: Václav Krupička, rychtář, Tomáš Janda, konšel

-         Další občané Dolejšího Města:Václav Pipek, Matěj Tvrdý, Martin Žežulka, Josef Veselský a myslivec Voborský

Že jest tento les od Milostivé vrchnosti Městu Lipnici přisouzen a vyměřen, podle samých hranic a vysazení mezníků bez nejmenšího ublížení obou stran, tady odevzdán. Pro lepší toto stvrzení jsou dva stejně znějící exempláře vyhotoveny, jednou i druhou stranou podpisem stvrzeny a velkou městskou pečetí potvrzeny. Stalo se tak na Kanceláři lipnické, Judit supra 1780. Podepsán Mikuláš Mlíčko, lumini mistr, a celé obecní zastupitelstvo Města Lipnice.  

Kterýžto lesy jsou náležitě odevzdány dle hodnověrných svědků, aby se ve zkázu neuváděly, nýbrž takové dle největší možnosti se zachovati bedlivě hleděly.

  Ptám se vás, milý čtenáři. Jaké jméno doporučujete dát nalezeným křížovým kamenům? Já jsem pro slovanské jméno. Říkejme jim podle parcely:  

                 Kameny SLAVÍNY                                                              

A to je konec příběhů ve jménu k ÁMEN.

                                                                                                                                     Autor