Filozofická  škola

 

 

Drahá sestřenko Ladislavo!

  Ptala ses mne, kdy se Jára Cimrman poprvé významně zapsal do matematiky. Odpovím Ti po pravdě. Bylo to tehdy, když se prokousal základními matematickými úkony a operacemi. Pak dospěl k přesvědčení, že v matematice vládne konzervativní duch, který brání jejímu rozvoji i růstu mladých matematiků. Poněvadž právě prodělával těžké životní období, kterému se obecně říká puberta, začal zpochybňovat všechna dosud zavedená matematická klišé, pravidla, axiómy, věty, hypotézy i zákony. Nakonec musel zákonitě zpochybnit i zdánlivě zřejmou pravdu, kterou je identita jednotlivých čísel. Možná si říkáš, to že přece není možné. Že jedna se musí rovnat jedné, dvě rovnat dvěma, tři třem, atd. To si do té doby mysleli i všichni profesoři matematiky na vídeňském reálném gymnasiu na MariaTerezienStrasse, které Jára ve svých třinácti letech navštěvoval.     

  Jednoho květnového dne při klasifikační písemné práci z algebry však Járovi namísto výsledku jedna vyšel výsledek dvě a profesor matematiky, Ernest Weiss, jeho práci ohodnotil známkou nedostatečnou. Jára se cítil poškozen, navíc se obával nepříjemného a zbytečného rozhovoru s otcem, a proto se ohradil. „Úloha má řešení pro výsledek dvě!“ Pan profesor však trval na svém, že taková nejednoznačnost v matematice nepřipadá v úvahu, protože pak by se musela jedna rovnat dvěma. A tehdy génius Járy Cimrmana opět zazářil, řka: „To mohu dokázat!“ „To bych chtěl vidět!“, opáčil profesor Weiss. A tak se Jára dostavil k tabuli, vzal křídu a jal se dokazovat, že jedna se může rovnat dvěma.

    Řekl: „Předpokládejme, že obecné číslo a je rovno číslu dvě (2). Dále předpokládejme, že obecné číslo b se rovná jedné (1). Pokud se prokáže, že číslo a se rovná číslu b, pak dvě se mohou rovnat jedné.“    

                                                                     a   =    b

 

Pokračoval: „Obě strany rovnice násobme číslem a “

                                                                 a . a   =   a . b

„K oběma stranám rovnice přičtěme a² – 2.a.b “:                                              

                                               a² + a² – 2 . a . b  =  a . b + a² – 2 . a . b  

 

„A po úpravě“:

                                             2 . a² – 2 . a . b   =   a² –  a . b 

                                                 2 ( a² – a . b )   =   1 ( a² –  a . b)                    

Dodal: „Nyní celou rovnici (obě strany) dělme ( a² –  a . b) a dostaneme “

                                                                       2     =     1

Tímto Jára potvrdil, že jeho předpoklad byl naplněn, a že dvě se mohou rovnat jedné.

Profesor Weiss kapituloval, když mu Jára vysvětlil, že jedna se může rovnat třeba i třem. Všem Járovým spolužákům tenkrát napsal z kompozice známku výbornou, odešel do kabinetu a pokusil se o sebevraždu. Když jej později Jára se spolužáky navštívil ve Vídeňské císařské psychiatrické léčebně, pochopil, že nějaká pravidla se respektovat musí, jinak by se člověk pomátl. Důkazem zde byl jeho profesor Weiss. Tímto poznáním skončila jeho puberta. Rozvrátit do základů všechny poznatky stovek předchozích generací není možné. Zejména pak, když se podíval na kuličkové počítadlo, musel uznat, že i jedna se může rovnat jedné.    

                                                                                                     Tvůj bratranec Pepa

________________________________________________________________________________________________________________________________

Drahá sestřenko Ladislavo!

  Samozřejmě, že Jára Cimrman neustal ve svém vědeckém bádání a dále vyhledával dosud nevyřešené matematické problémy. Dlouhá staletí bylo matematickým oříškem řešení jedné lineární rovnice o dvou neznámých. Trápili se s ní tací velikáni oboru, jako byl Newton, Leibnitz, Euler, Gauss a jiní, ale bylo to nad jejich síly. Až přišel mladý muž s obrovskou tvůrčí invencí, Jára Cimrman, a světu ukázal, že konkrétní řešení existuje. A jak to bývá u velkých objevů, velmi prosté.

  Jára Cimrman, když mu táhlo na patnáctý rok, vyšel z pojmu neznámá. Že je nějaké obecné číslo X, Y či N neznámou pro řešitele, to mu nevadilo. Cítil, že nejhorší na celém případu je skutečnost, že neznámé v rovnicích se vůbec navzájem neznají, neboť nedostaly příležitost. To byl klíč k řešení tohoto problému. Jára Cimrman tak posunul matematiku o obrovský kus dopředu. Našel přesná řešení jedné rovnice o dvou neznámých. Jak to provedl konkrétně?

  Inu, obě neznámé dal na jednu stranu rovnice. Buď tu z pravé strany dal na levou, a nebo opačně, tu z levé strany dal na pravou stranu rovnice. Ony se vzájemně poznaly, takže se už nedalo hovořit o nějakých neznámých, neboť z neznámých se staly známé. Tímto nenásilným způsobem obě neznámé seznámil. A aby jim v soukromí na jejich straně nic nepřekáželo, všechna ostatní čísla vymetl za znaménko rovnosti, čili na opačnou stranu rovnice. Můžeme si ukázat tuto operaci v praxi. Mějme lineární rovnici o dvou neznámých:

3x  +  4   =   2y  + 3

Neznámou y z pravé strany přemístěme na levou stranu, jak jsme ze školy naučeni a vše ostatní pošleme na stranu pravou.

x + y  =   3 + 4 + 2 + 3

 

Tuto fázi řešení označil Jára Cimrman jako seznamovací (on říkal doslova očuchávací). A když neznámé zjistily, že jsou si navzájem sympatické, že je nikdo nesleduje, jsou na té straně rovnice sami a že mají soukromí, spojili se v jeden celek. Pišme tedy dále:                                                            

                                                                                        xy   =  12

A řešení bylo na světě. Poté přiřadil čísla neznámým v tom pořadí, jak vyšla.

 

 

x = 1   a  y = 2

Že se nejednalo o žádnou blamáž, o tom se můžeš přesvědčit na mnoha příkladech.

Například:

5x + 6   =   2y   + 10

 

        x + y  = 5 + 6 + 2 + 10

 

                                                                                       xy   =   23

 

x = 2  a y = 3

 

A nebo:

3y + 12   =   4x + 13

 

                y + x   =  3 + 12 + 4 + 13

 

yx   = 32

 

y  = 3  a  x   = 2

 

Svět byl v očekávání, s čím vším Jára Cimrman může přijít.        

                                                                                         Zdraví Tě tvůj bratranec Pepa     

_________________________________________________________________________________________________________________________________

 Drahá sestřenko Ladislavo!

    Příběh, který Ti chci vyprávět, začal loni v létě ve Šplíchalově mlýně poblíž Šlejferny, ve které jsem se narodil. Tam na půdě nad chlévy jsem vyklízel zbytky slámy a sena, rozbité střešní tašky a jiné haraburdí, když jsem za jedním trámem pod střechou zahlédl kus papíru. Sáhl jsem po něm, že jej vyhodím, a tu jsem si v šeru půdy všiml, že jsou na něm nějaké šifry nebo symboly. Přestal jsem uklízet, slezl dolů na nádvoří a pozorně na světle zkoumal ten kousek zažloutlého kusu krabice od margarínu. Byl na něm namalován jakýsi trojúhelník a pár písmen. Pomyslel jsem si, že to tu snad schoval a zapomněl Frantík Tůmů ze mlýna, když si tady na seně připravoval koncept domácího úkolu z matematiky.

    Přemýšlel jsem dlouho a usilovně, co by ten nápis a obrázek mohly znamenat, ale nic mne nenapadalo. Snad ta dvě písmena dole mohla být iniciály někoho konkrétního. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak jsem očekával spíše F.T. než J.C. A najednou, dech se mi zatajil, nebyl jsem schopen slova, jak jsem se ulekl. Co když je to jeden z fragmentů ztracené pozůstalosti velkého myslitele Járy Cimrmana. Vzpomněl jsem si hned na jeho působení v oblasti algebry, kde vytvořil elegantní a nezapomenutelnou metodu „Řešení jedné rovnice o dvou neznámých“.

  Jak dobře víš, milá sestřenko, i pro mne je matematika největším koníčkem. Je-li ten kus kartonu skutečně z pozůstalosti Mistra, pak s nějakými lidovými počty nevystačím na jeho hluboký vědecký vhled. Řeknu Ti, jak jsem postupoval.

    Ony tři symboly u stran namalovaného trojúhelníku s křížky uprostřed (K + M + B) je možné občas vidět na veřejích (u nás říkáme futrech) venkovských domů. Vždy jsem si naivně myslel, stejně jako asi většina jiných lidí, že je to připomínka na tři mudrce nebo krále, kteří přišli pozdravit právě narozeného mesiáše a spasitele do Betléma a přinesli mu nějaké dary. Jak jsem však studoval příslušnou literaturu, dozvěděl jsem se, že možná byli čtyři, možná jenom dva, kdož ví. V každém případě ty křížky (ta znaménka plus) určitě značí nějaké srocení lidí se jmény účastníků, resp. jejich začátečních písmen. A pak mne také napadlo, stejně jako autora záznamu, že jde možná jen o jednu polovinu nějakého záznamu (rovnice). Když se zadívám na jeho pravou stranu (K versus K + 1), napadá mne, že by to mohl být zápis pro nějakou vnitřní akci (interakci), třeba mezi panem K a paní (K+1). (Kraus x Krausová, Kašpar x Kašparová). Oni totiž ve starověku lidi věřili, že liché číslo symbolizuje mužský princip, narozdíl od čísel sudých, která představovala princip ženský. Například 1 = Adam, 2 = Eva. A právě tohle mě přivedlo k úvaze, jestli zde autor nevyřešil onu historickou záhadu, jak to bylo s těmi třemi mudrci a kolik jich doopravdy bylo. Vidím to asi takhle, ale je to pouze moje osobní vize, jak se to mohlo udát, nikoho však nenutím, aby se mnou souhlasil.

  Pan K, řekněme Kašpar se pohádá s Kašparovou (zkříží zbraně X), naštve se, praští dveřmi a neoblečen odejde z domova. Venku tmavá noc, ale nemá už kam jít, palírny jsou zavřené. Koukne na oblohu, tam zrovna letí nějaká vlasatice a tak si řekne, že půjde tím směrem, za ní. V tom za humny potká souseda B, svobodného starého mládence, říkejme mu třeba Baltazar, a ten že prý nemůže spát. „Kam jdeš, Kašpare?“, ptá se ho. A Kašpar povídá „Ale, stará zase řádí, není to s ní k vydržení, tak se jdu trochu projít za támhletou poběhlicí“. „Můžu jít s tebou?“ „Tak pojď “, řekne Kašpar a jdou spolu mlčky zimní nocí a přemýšlejí o životě (jsou to prostě mudrci).

    Kašparová, známá hysterka, hned jak táta bouchne dveřmi, popadne jeho kabát a klobouk, plíží se tiše za ním, aby zjistila, kam vlastně jde. Vidí, jak se potká s tím černým (nemytým) sousedem Baltazarem, a zaslechne, že půjdou za nějakou vlasatou ženskou. Rozhodne se, že tomu přijde na kloub, a proto vyčkává. A chlapi jdou, pořád jdou, mlčí a jdou. A tu vidí v dálce světýlko petrolejky a tak přidají. Kašparová jim už nestačí. Honí se jim hlavou, že tam by mohli ještě dostat napít. Když dorazí na místo, zjistí, že to je chlév a uvnitř nějaká oslava. Vstoupí dovnitř, tam spousta pastevců, nějaký dobytek a také jedno čerstvě narozené děťátko. Přestanou být rozmrzelý, zahřejí se trochou teplého ovčího mléka a spolu s ostatními zazpívají. Kašpar si vyběhl jen tak nalehko, ale teď už mu je dobře. V kapse nahmátne fajfku, nacpe voňavým tabákem (kořením) a zapálí. To je panečku vůně! Baltazar najde v kapse nějakou drobnou zlatou minci (zlato) a dá jí maličkému do zavinovačky.

    V tom vtrhne do chléva Kašparová oblečená za chlapa a zírá. Vidí, že se tu všichni dobře baví a veselí, nikdo si jí nevšímá, a tak se přidá. A když se jí pak jeden pastevec ptá „kterej ty seš “, chvilku zaváhá, ale pak řekne Melichar (vždyť tak se jmenoval její tatík). Dá dítěti do jesliček nějakou tu voňavku. Zdá se, že všechno dobře dopadlo. Na památku toho happeningu pak pastevci vyprávěli tu pověst o třech cizích chlapech, kteří té slavné noci přišli do chléva. První písmena jejich jmen psali nad vchodové dveře. Tu druhou, možná horší polovinu příběhu, že to celý začalo hádkou Kašpara s Kašparovou (za svobodna Melicharovou), tu se ani nedozvěděli. Tak to v životě chodí. Všechno špatný pro něco dobrý!            

    Tak to byla moje interpretace nalezeného kryptogramu. Jestli ovšem iniciály J.C. skutečně patří českému géniovi a Evropanovi, který se krátký čas ve svém dětství také zdržoval v Dolním Městě pod Lipnicí, pak je třeba hledat za tím zápisem mnohem hlubší zprávu. Dlouho jsem nechápal, co může symbolizovat již zmíněný trojúhelník. Nejdřív jsem měl podezření, že by se mohlo jednat o symboliku manželského trojúhelníku mezi Kašparem, Melicharovou a Baltazarem, ale pak to přišlo. V horním rohu trojúhelníka jsem objevil malou černou tečku, kterou jsem původně považoval za muší výtrus. Ale omyl! Byla to tečka inkoustová, a proto s nějakým skrytým obsahem. Ve starší literatuře jsem se dočetl, že takto se dříve značil pravý úhel. Opět jsem byl zděšen. Vzal jsem tedy několik pythagorejských číselných trojic ( 3-4-5, 7-24-25, 5-12-13) a s úžasem musel konstatovat, že to funguje. Útržek krabice od margarínu jsem ihned odeslal do laboratoře Ústavu dějin literatury a očekávám výsledky uhlíkové (karbonukleové) analýzy.

  Pokud chemici potvrdí stáří i autentičnost ohořelého kusu kartonu, pak o autorství není pochyb. Pak by se prokázalo, že Jára Cimrman udělal revoluci nejen v algebře, ale nesmazatelně vstoupil i do historie geometrické. V takovém případě bych ovšem prosazoval, aby tento teorém byl nazván: Cimrmanův důkaz platnosti vět o pravoúhlých trojúhelnících: 

                                                                   K + M + B     =   K   x   ( K+1 )

Ladislavo, co si o tom všem myslíš?   

                                                                                    Zdraví Tě bratranec Pepa

_________________________________________________________________________________________________________________________________                                                                                                    

Drahá sestřenko Ladislavo!

    Dlouho jsem nerozuměl některým pasážím z cyklu „ÚTRŽKY“, které zapsal pan řídicí učitel Kohoutek, rodák a kronikář z Dolního Města. Učil moji matku, před tím i babičku, ale dávno již za Rakousko – Uherska. Prý tvrdil, že v hospodě je řečena spousta moudrostí, které zmizí s opileckým ránem. A poněvadž sám byl abstinent, rozhodl se pro budoucí pokolení zaznamenávat věci, které běžnému posluchači uniknou, neboť je nepovažuje za důležité. Byl to velký vzdělanec, literát a muzikant, čestný a spravedlivý člověk. Pravda, nějakým tím šťouchancem děti obdaroval, vzpomínala moje matka, ale nikomu neublížil. Sešel se v hospodě u Muchů se spoustou pozoruhodných lidí, výtvarníků a spisovatelů, ba i sportovců. Jenom namátkou vzpomenu Zdeňka Matěje Kuděje, Jaroslava Panušku, Jaroslava Haška, Fryštenského a další. O těchto lidech se v kraji ledascos napovídalo, někdy veselého, jindy smutného, ale mne v této sbírce vzpomínek zaujala krátká pasáž, v níž se zmiňuje o pocestném, který se toho dne představil jako Jaroslav Cimrman z Vídně. Když se jej vyptával, kam má namířeno, tak mu odpověděl, že jde po stopách svého dětství. Pan řídicí Kohoutek jej požádal, aby tedy zavzpomínal na některé příběhy ze svého dětství. Muž tedy začal vyprávět.

    Tudy prý projížděl začátkem osmdesátých let devatenáctého století se svou matkou a otcem ve vozech Vídeňské herecké společnosti, a tady, v hostinci U Muchů, sehráli menší frašku, a to pouze za jídlo a pití, protože peníze ubývaly a koně potřebují také žrát. První větší zastávku po výjezdu z Vídně udělali v Brně. Tam to trochu roztočili, a tak otec malému Járovi navrhnul, že by mohl z neděle na pondělí přespat u jeho dobrého starého přítele, neboť se nedělní představení zřejmě protáhne, a on s maminkou že se déle do noci zdrží ve společnosti brněnských měšťanů. Malý Jára nic nenamítal, a tak otec vzal svoje starší kalhoty, ustřihnul jim nohavice a přesvědčil syna, aby odložil dívčí šaty, jež měl stále na sobě, a oblékl se do kalhot. Jára z počátku nechápal, co ta maškaráda má znamenat, ale otec trval na svém. Prý tam, kam půjdou, by ho bez kalhot nepustili. A skutečně, když přišli na místo, ve fortně se objevil muž v řeholnickém, pohlédl zkoumavě na oba příchozí, a když zjistil, kdo jsou a za kým jdou, vpustil je do kláštera. V přijímací místnosti je vítal usměvavý, svěží šedesátník, s veselýma a šibalskýma očima za profesorskými brýlemi. Otec se s ním radostně přivítal a představil mu Járu, svého syna. Potom Járovi sdělil, že pan opat i prelát tohoto augustiniánského kláštera byl tak laskavý, a věnuje mu dnešní večer, proto ať se chová slušně a zdvořile odpovídá na všechny otázky celou větou. Poté se otec odebral do víru velkoměsta.

    Jára zůstal s panem opatem sám, a ten mu nabídl, že jej před večerní modlitbou provede klášterem i zahradou. Jak tak chodili dlouhými chodbami, Jára zaslechl hlas mladého novice jak říká svému společníkovi. „Bacha, jde prduch s ňákým klukem!“. Jára nevěděl, co znamená slovo prduch (pozn. autora - není to pracující důchodce), ale po nějaké době pochopil, lépe řečeno ucítil, proč má ten velevážený pán tuto přezdívku. Na klášterní zahradě se prelát úplně rozplýval nad záhonky hrachu, takže Járovi došlo, odkud ty vůně pocházejí. Po večeři a večerní modlitbě spolu ještě rozmlouvali o rozmnožování živých organismů. Opat se ptal, co si Jára myslí o podobě se svým otcem a matkou, a on mu odpověděl, že tam bude přímá závislost. Něco jako dědictví statků po předcích. Pověděl mu, že když se otázkou rozmnožování začal zabývat, chtěl po otci, aby mu koupil alespoň kořenáč s pažitkou, ale ten pro takové bádání neměl pochopení. Prý, Pámbů ví, co dělá a co je dobře, a my se o to nemáme starat. A tak Jára řekl opatovi, že si výzkum přesunul do vědní oblasti, ve které má šanci i bezzemek. Opat se živě zajímal, která prý to má být oblast. „Geometrie“, odpověděl Jára. „Tam vystačím s okrajem novin nebo pískem na cestě“. A pak mu vyprávěl, jak po týdenním přemýšlení a kreslení dospěl k jednoznačnému závěru, že pětadvacet procent potomků je bezvýhradně podobných na otce, pětadvacet procent na matku, a padesát procent má vnější znaky rodičovského páru.  

    Pan řídicí učitel Kohoutek pobízel pana Cimrmana, aby mu řekl, co bylo dál, ale Cimrman řekl, že pak už nebylo nic, že šli spát. Ráno, když si pro něj do kláštera přišel otec, hledal opata, že se s ním rozloučí a poděkuje za přátelskou výpomoc. Z temné cely opata se k němu šoural unavený, zesláblý, šedivý a zlomený stařeček, s vyhaslýma očima. Otec jej hned nepoznal, až když se lépe podíval, poznal, že je to jeho přítel opat. Ten se mlčky, kývnutím hlavy rozloučil a zase zmizel ve své kobce. Otec byl zmatený. Včera odpoledne plný života, veselý, společenský, dnes lidská troska. Když vyšli z kláštera, otec se Járy ptal, co se stalo, zda něco neprovedl panu opatovi. Jára se dušoval, že si není vědom žádného prohřešku, ale otec mu stejně nevěřil a cestou jej seřezal. A to je pro dětskou duši ta největší křivda, když je bit, aniž zná důvod. A tady udělal Jára Cimrman delší pauzu ve vyprávění. Potom povídá. „Když jsme po třech týdnech dorazili do zdejší hospody, odvážil jsem se tatínka po představení zeptat, jak se ten ctihodný pan opat jmenoval. Otec zaslzel, a řekl tichým hlasem. Před týdnem zemřel. Chřadnul, jako by se v něm cosi zlomilo, ztratil smysl života, chuť žít. Byl to velký vědec, botanik, profesor, kněz, ryzí člověk, Johan Gregor MENDEL“.

  Pan učitel Kohoutek ve svých „ÚTRŽCÍCH“ dodává, že mu ten záhadný pan Cimrman (kdoví, jestli se tak vůbec jmenoval), nakreslil tři čtyřúhelníky, jejichž obsahu a smyslu prý vůbec nerozuměl. Když se dnes po více jak sto dvaceti letech dívám na ty kresby, ani se mu nedivím. Copak mohou mít nějaké rovnoběžníky a lichoběžníky něco společného s hrachem? 

  Milá Ladislavo, myslím, že jsem na stopě velkého objevu, který před sto jednadvaceti lety zapadl v zapomnění. Cítím, že těm kresbám začínám rozumět. Genetika mohla být už mnohem a mnohem dále, kdyby otec Járy Cimrmana křivě neobvinil svého syna, neodradil jej od hledání neotřelých a spolehlivých cest v biologii, traumatizujícím výpraskem. Jára měl prostě smůlu, že ve své době nepotkával lidi, kteří by chápali interdisciplinární přístup k vědě, pansofismus a komplexnost poznání. Jára nepotřeboval desítky let hrabat se v hlíně, pěstovat hrách a potom jím všechny obdarovávat a nebo obtěžovat plyny z něj vzešlými. Jemu stačil pouhý týden na to, aby procentuálně vyjádřil dědičnost vnějších znaků u dalších generací. Pro snazší pochopení mohl svým studentům ukázat model, v němž jsou pouze tři dvojice ALEL (forem genů) ve srozumitelné podobě: Tlustý – Hubená, Vysoký – Malá, Rovný – Nakloněná. A to si myslím je to nejdůležitější. Učební látku udělat srozumitelnou. Každý jedinec (samec nebo samička) dá vždy všechno nejlepší ze sebe svým potomkům, avšak pouze s polovičním počtem chromozómů (23) ve své pohlavní buňce. Celý genom je ve všech ostatních buňkách.  Jára Cimrman si buňky jedince (dvojice chromozómů) představil jako rovnoběžníky, takže když je rozdělil na poloviny úhlopříčným řezem (na pohlavní buňku - trojúhelník), jeho genetický obsah zůstal zachován i v pohlavní buňce (výškový parametr, šířkový parametr i jejich vzájemný úhel), čímž se tato buňka mohla spojit s buňkou opačného pohlaví a vytvořit tak nového jedince (opět čtyřúhelníky). Ke spojení dochází kdesi uprostřed jejich těl, takže pokud se tento neuralgický (rozmnožovací) bod spojí se středy vnějších hran nového jedince, poznáme mezi čtyřmi potomky věrnou kopii matky, věrnou kopii otce, a zbývající dva jedinci jsou půl na půl podobni svým rodičům. A k tomuto závěru zřejmě dospěl Jára Cimrman, a takto jej musel pochopit i sám opat Mendel. V těchto proporcích se totiž velkému botanikovi dařilo množit hrách s bílými, fialovými a kombinovanými květy. Dnes už chápu, že to byl pro Mendela takový šok. Malý kluk a v písku na ulici vymyslí:

První zákon dědičnosti neúplné (rovnocenné) dominance, fenotypový štěpný poměr: 

 

 

                                                                                                          1 – 2 – 1 

Erich von Tschermak r. 1900                                                    Zdraví Tě tvůj bratranec Pepa

_________________________________________________________________________________________________________________________________

 Drahá sestřenko Ladislavo!

    Zdá se mi, že je tu opět zlomová doba. Plná naděje i beznaděje. Znovu jsou tu ti, kteří by jí rádi využili a zneužili a všichni posléze skončili na smetišti dějin. A tak při téhle příležitosti vzpomínám na českého velikána, o kterém v době jeho života téměř nikdo neslyšel, nebyl viděn na recepcích, málokdo ho znal, nemluvilo se o něm. To byl projev jeho velikosti. Skromný a nenápadný umělec, učitel, vědec, politik. Ano, i velký politik. On mnohdy tvořil evropské dějiny, a přitom dějepisci o něm tak dlouho mlčeli. Byl to záměr, ptám se, aby náhodou nezastínil ty z učebnic, ty na výsluní. Ať už to bylo jakkoliv, dnes, když se o jeho životě, práci a díle dozvídá česká veřejnost, stává se bezkonkurenčně největším Čechem všech dob, kam vůbec paměť národa sahá. Čím to může být? Proč se od něj ti regionální politici neučí alespoň řídit stát nebo vládnout? Snad proto, že jsou ješitní, nedovzdělaní a neznají dílo toho světoobčana, aby se vyvarovali chyb svých předchůdců!

    Když koncem devatenáctého století a začátkem století dvacátého intelektuální přestavitelé slovanských mikronárodů důrazněji požadovali svrchovanost, pokoušeli se léčit komplexy malosti revoltami a bojem za samostatnost, Jára Cimrman varoval: „Přátelé, oč vám jde? Za sto let budeme všichni ve sjednocené Evropě, všichni budeme Evropany, a nikdo se nebude nikoho ptát, odkud přichází, jaký je jeho mateřský jazyk. Nebuďte bláhový, nerozbíjejte dobré staré Rakousko-Uhersko, pouze přibrzdíte pokrok a naděje miliónů. Vzniknou velké škody kulturní, ekonomické, všelidské“.

 

    Zažádal o audienci k císaři Františku Josefovi, a důvěrně mu povídá: „Františku, dělej s tím něco. My Češi, Poláci, Slováci, Srbové, my Ti to tvoje dědictví rozkrademe!“. Senilní a infantilní císař se jenom smál a blábolil, že má policii, špehy, armádu, a že každou vzpouru prý krvavě potlačí. „Tady je to marné“, povzdychl si Jára, šel na schůzi rebelů a povídá poslanci Masaříkovi (Mesiarikovi): „Tomáši, bude to kruté, když teď všechno pozitivní rozbijeme, těžko se to bude zpátky lepit. Zchlaď ty horké hlavy Benešům, Štefánikům a dalším. Rozpad Rakousko - Uherska k ničemu dobrému nepovede. Sousední Němci si na nás budou vyskakovat, když budeme malí a slabí“. A tenkrát Cimrman řekl tu slavnou větu: „V jednotě je síla“. Byl u toho Tyrš a jiní, kteří tuto velkou myšlenku vydávali za svou, ale nemohli to nijak doložit. Na rozdíl od Járy Cimrmana, jak později ukážu. Masařík nejdřív váhal, ale pak mu musel dát za pravdu. „Za těma mladejma ale musíš, Járo, sám“, řekl Tomáš, „mne by pokládali za zbabělce a zrádce“. A tak šel Jára za mladým Benešem a povídá mu: „Edo, když uděláš českou kotlinu jen pro Čechy, co bude s Němci, s Židy a s dalšími národnostmi? Jim se to určitě nebude líbit, a tak je snad budeš muset vyhnat, což ti zase jen tak neprojde.“ Poblíž naslouchal mladý Baťa, který na té schůzce byl za začínající živnostníky, a hned se vložil do hovoru, že prý už mají dost té německé nabubřelosti, německých kapitalistů a Vídně, a že němečtí živnostníci z Čech jdou do toho taky. Jára mu oponoval: „Teď možná chudí Němci jdou do toho s vámi, ale za čas si najdou svého vůdce, a budete se divit. Proto ti říkám Tomáši: Ševče, drž se svého kopyta“. A Baťa tak učinil a udělal dobře. S prudkým Štefánikem nebyla vůbec žádná řeč, že prý ty maďarský grófy je potřeba nahnat do Dunaje, aby od nich už byl navždy pokoj. Jak víme, později se tak stalo, ale oni uměli plavat, a vylézali na oba břehy. Dodnes dělají potíže.                        

    Jára Cimrman cítil, že je opět sám proti všem, proti lidské hlouposti a zabedněnosti. Byl zoufalý, nikdo nechápal hloubku a obsah jeho slov, jeho varování, že z toho může vzniknout válečný konflikt, který lidstvo ještě nezažilo. Možná i celosvětový.

  Znal totiž lidi a dějiny. Věděl, že těchto revolučních zmatků zpravidla využívají všelijací pseudohrdinové, demagogové, pochybní vůdcové a zločinci, pro které jsou revoluce tou pravou živnou půdou. Zapřel se, a udělal ještě jeden pokus zvrátit beznadějnou situaci. Zašel za nástupcem trůnu a povídá mu: „Heleď Ferdinande, C.a K. je v rozkladu, hlavně politicky, a hrozně zapáchá. Vůbec Ti to dědictví nezávidím. My Slované ti ho rozbijeme, začni stmelovat, jinak hrozí katastrofa. Možná že už teď je pozdě. Zejména Slované z Balkánu, ti pravoslavní Srbové, jsou ze všech nejradikálnější. Tam bys měl začít. Udělej třeba v Sarajevě vojenskou přehlídku, aby i ti nejmilitantnější viděli, že stát i císař má ještě pořád dost sil“.

  Později, když Jára Cimrman v Dolním Městské v hospodě U Muchů hovořil o té složité době a událostech s panem učitelem Kohoutkem, povzdychl si. „To jsem tomu dal, to jsem opravdu nechtěl“. A pan učitel jej chlácholil: „Za to pane Cimrmane přece nemůžete, jakého to vzalo šmíra. To je jako lavina. Lidi by měli dávat pozor na ty, kteří tam nahoře vyhledávají převisy a střílejí do lavinových polí, tváříce se, že chtějí pro nás v údolích jen to nejlepší“.  

  Milá Ladislavo, pak je možné v zápiscích pana učitele, nazvaných Útržky, číst, že Jára Cimrman mu na obecných i konkrétních příkladech ukazoval, že v Jednotě, ba i ve Sjednocení je síla. Tato věta se dostala do všech učebnic matematiky pro vyšší ročníky základních škol, ale také škol středních. Nikdo si ovšem nepamatuje, kde se vzala, kdo první jí vyslovil. Autoři učebnic mlčí. Možná proto, aby nebyly potíže s osou ( OSA – Ochranný Svaz Autorský – pozn. přepisovatele), možná proto, že to opravdu neví. O její pravdivosti však nikdo už dávno nepochybuje, stále se opisuje, ale hloubka té myšlenky mnohým uniká. Dovoluji si ji proto těm, kteří ji nepostřehli nebo zapomněli, připomenout.  

    Mějme nějaký politický nebo ekonomický objekt, který pojmenujme písmenem A. Mějme jiný politický nebo ekonomický objekt, kterému dejme jméno B. Tyto objekty nechť spolu soutěží na poli ekonomickém či politickém. O každém z nich můžeme prohlásit, že má nějakou politickou nebo ekonomickou sílu, a mnohdy ji dokonce umíme i kvantifikovat, vyjádřit číselně. Politická moc je obvykle podepřena ekonomickou mocí, čili množstvím peněz na rozvoj technický, výzbroj armád a jejich početnost, ale i peněz na vzdělanostní a kulturní úroveň občanů, životní úroveň obecně. Moc, nebo matematicky mocnost, těchto objektů roste s jejich velikostí. Celková hodnota všech jednotlivých subjektů je nějaká, ale mohla by být mnohem větší, pokud budou spolupracovat, zvětší svoje odbytiště a trhy, nebudou-li vynakládat prostředky na zbrojení apod. Zřejmě tohle všechno si Jára Cimrman uvědomoval, když diktoval panu učiteli do zápisníku: Prostým sčítáním hodnot dvou objektů se nic nemění,

                                                          A  +  B  =  A  +  B

ale jde-li o moc (mocnost) samostatně stojících subjektů, pak je mnohem menší oproti moci spojenců, sjednocených v jediný ekonomický a politický celek (sjednocení je vyjádřeno závorkou), neboť v jednotě je síla.            

        A²   +   B²   < <     (A  +   B)² 

 

    Ti, co si to nemyslí, mohou si zvolit konkrétní hodnoty subjektů A, B. Pan učitel ve svých Útržcích si zvolil za A hodnotu 3 a za B hodnotu 5. Dosadil do druhého vzorce,

a zřejmě uvěřil (3 x 3 + 5 x 5  <<  8 x 8), protože pak si radostně popsal mnoha příklady celou další stránku svého zápisníku. Chceš-li, zkus to, Ladislavo, také.        

                                                                       Měj se dobře. Zdraví Tě Pepa 

_________________________________________________________________________________________________________________________________ 

Drahá sestřenko Ladislavo!

Poznal jsem, že člověk by se neměl vyhýbat druhým lidem třeba tím způsobem, že si nakoupí lahváče a potom je celý víkend u televize ucucává. Chce to prostě jít do hospody, kde máš největší šanci sehnat řemeslníky, ale také se seznámit s novými zajímavými lidmi. Přečti si, co se všechno může přihodit a co jsem zažil já.  

    Chodívám o víkendu na plzeňskou dvanáctku k Muchům, abych si pochutnal na dobrém pivě. Láďa ho má dobře ošetřené. Minulou sobotu jsem tam zase zašel. Vstoupím ze závětří do lokálu, hospoda téměř plná. Rozhlížím se ode dveří, ke komu bych přisedl, a tu se můj pohled zastaví u posledního stolu pod větrákem směrem k toaletám. Sedí tam starší chlápek, a najednou mám pocit známosti nebo spřízněnosti. „Mohl by to být on?“ ptám se sám sebe. „Takových típků jsem už pár v životě potkal, ale toho, který mi sedl na mysl, jsem neviděl snad pětatřicet let. Vysoké šikmé čelo a nad ním houšť rozcuchaných šedivých vlasů, týden neholený a velké silné brýle. Trhá levým ramenem a vůbec je neklidný. Napadá mne, že pokud to nezkusím zjistit teď, budu později litovat. Ale na druhou stranu, co by hledal v Dolním Městě. Cesty Páně i lidí jsou však nevyzpytatelné, takže do toho!“ dodávám si odvahy. „Máte volno, pane kolego?“ ptám se cizince. „My jsme kolegové?“, odpovídá mi muž. „Promiňte, to mi jen uklouzlo“. Ten, kterého jsem měl na mysli, byl můj učitel matematiky z průmyslovky v Čáslavi, Luděk Kabelka. Bezvadný chlap, který měl noblesu praštěných vědců, s nímž jsme občas zašli na pivo. Coby starší svobodný mládenec s námi bydlel na internátě a měl proto dost času i pochopení. Jeho průpovídky si absolventi tohoto ústavu vyprávějí na abiturientských slezinách dodnes. A právě on nám všem mladým klukům i holkám ve třídě vykal a říkal pane kolego, kolegyně. Později z průmyslovky odešel dělat ředitele gymnázia kamsi do Poděbrad. „Nic se nestalo a sedněte si“, řekl chlap skoro naštvaně. Sedl jsem si tedy, objednal u hostinské pivo, a ten neznámý si dělal do notýsku nějaké poznámky. Když mi Jana přinesla pivo, zhluboka jsem se napil, a protože nastalo u stolu trapné ticho, s čímž mívám někdy problém, tak povídám spolustolovníkovi. „Víte, pane, chvilku jsem si pomyslel, jestli nejste náhodou pan Kabelka, jehož jsem pár desetiletí neviděl.“ „Jaká kabelka, co po mě člověče chcete? Přisedl jste si a pořád obtěžujete!“  „Omlouvám se vám, já si sednu támhle ke svým známým“ a pomalu se zvedám. Neznámý na mne zírá. Posléze se probírá ze svých myšlenek a hned na to povídá: „Kam byste chodil? Vím, to jsem přehnal. Teď se zase omlouvám já vám. Víte, jsem poněkud rozrušen tématikou, kterou právě zpracovávám. Dovolte mi představit se. Jsem emeritní profesor matematiky a fyziky, Karel Mario Barta!“ Usměju se a povídám: „Omluva se přijímá, pane Bárto. Já jsem živnostník Pepa Ježek.“ „Krátce, prosím, pane Ježku, Barta!“ „Dobře, pane Barto, a smím-li se zeptat, co je to za téma, které vás zcela pohltilo“. Pan profesor se krátce napil z půllitru se sodovkou a povídá. „Pane Ježku, matematika je obrovské drama, plné smutných i veselých příběhů. Jsou v něm herci s neopakovatelnými osudy, o nichž laická veřejnost nemá ani tušení“. „Opravdu?“, říkám servilně a tvářím se jako člověk, kterého by téma snad mohlo i zajímat. „Jistě, jenomže problém je v tom, že dnešní spotřební společnost je povrchní, modlí se k penězům, v neděli v marketech ke zboží a  proto nemůže proniknout do světa tolik, tolik tajemného a bohatého, jako je svět duchovní.“

    Pomyslím si. A jej, už je to tady. Zase nějaký duchař. Situaci jsem nezvládl. Že by jehovista nebo adventista? Ani pivo nepije. Dlouho nevydržím. Dopiju svoje a půjdu domů. Kdybych si odsedl, mohl by si pomyslet, že se ho štítím. Vidím, že čeká na otázku, aby se mohl rozjet. Dobrá, zeptám se na něco banálního, ale tak, jako že do toho svítím, a že nejsem venkovský balík. „Jaká je vaše specializace, pane profesore?“ Oči mu zasvítí a s láskou v hlase pronese: „Aritmetika, pane. Zejména numerační systémy a přirozená čísla. Zdali pak uhodnete, kdo je mým velkým vzorem a učitelem?“ „To opravdu netuším,“ odpovídám po pravdě. „No přece profesor matematiky Leopold Kronecker z berlínské univerzity. Konstruktivista. To byl člověk! Takových už dneska těžko hledat“ oči mu skelnatí a vlhnou. Vznikne delší pauza a já soudím, že ten z Berlína asi nežije. Vždyť taky emeritní profesor K. M. Barta je evidentně dříve narozený, a tudíž jeho profesor byl asi o něco starší. Když zůstává delší dobu strnulý a ponořený do sebe, nevím, zda ho mám probudit, nebo využít téhle chvilky a tiše po anglicku zmizet. Určitě by to hned nepostřehl. Dobrá, dám si ještě jedno a nějak ty jeho řeči přežiju. Hospodská mi nese nový pivo, jaksi potutelně se usmívá. Možná ho už z dřívějška zná a nechává mne v téhle šlamastice vymáchat. Řeknu jí „díky“ a pan profesor se probírá ze strnulosti. „Kde jsme to skončili?“, ptá se mne. „U nějakého Rokera“, povídám. „Pane kolego, neprzněte, prosím, jeho jméno. Na tyhle věci jsem citlivý. Je to profesor Kronecker“. Podívejme, už mě bere za svého kolegu, dědek ješitnej. Ještě před půl hodinou mě za to oslovení chtěl zakousnout, a teď tohle. Není to náhodou pro mne vyznamenání, že jsem kolegou emeritního profesora? Neměl bych se mu nějak revanšovat? Tak dobře, zkusím to. „A čím se ten váš pan profesor proslavil?“ „Pozor, nebyl to můj profesor. Tak starý ještě nejsem, ale vy to, pane Ježku, nevíte? Vy jste nikdy neslyšel o žabomyších válkách?“ „No, tenhle obrat jsem už slyšel, ale co to má společného s tím pánem?“ „Hodně. On byl obdivován jedním z aktérů vlekoucích se odborných sporů výše pojmenovaných, jistým Holanďanem Brouwerem. Ten bojoval za čistotu vědy proti Němci Hilbertovi, všelijakým hochštaplerům, pseudovědcům a jiným zločincům“. „V matematických disciplínách jsou také zločinci? Já si myslel, že se to může stát v chemii, fyzice nebo biologii, kde vědec zneužije objev, poznatek proti lidstvu, k jeho likvidaci, ale v matematice!? Tomu nevěřím!“ „Bohužel, i zde se tak děje, ale s nedozírnými následky. Nejenže ohlupují lidi“, stále zvyšujíc hlas, „ale jsou to“ a nyní zařval na celou hospodu „bohovrazi!“. Všichni v lokále ztichli a dívali se k našemu stolu. Cítil jsem pohledy kamarádů na svých zádech a říkal si, co se jim asi honí hlavou: „Pepa sedí u stolu s nějakým šílencem co huláká na celou hospodu. O čem si vlastně povídají? Nebudou se nakonec prát?“ Po pár vteřinách jsem překonal rozpaky a povídám. „Tak mi o tom, pane profesore, něco řekněte. Ale tiše, prosím, já sem zdejší. Žádné emoce.“ „Já vím, omlouvám se, ale já se vždycky nechám unést. Tyhle zločiny by se měly tvrdě trestat“, řekl smířlivě. Slíbil jsem si, že ho už nebudu přerušovat ani pobízet, on vystřílí všechen prach a po třetím pivu půjdu spát. Pan profesor si navlhčil rty ve viditelně zteplalé a zvětralé původní sodovce a pomalu spustil.

    „Lidé stále mluví o počtech, ale matematika, to nejsou počty. Matematika je nejkrásnější, nejbohatší a nejdokonalejší umění, jaké jsem kdy poznal. Je naukou o Bohu a Stvoření, je nejčistší formou teologie. Matematika, zejména jedna její část nazvaná Aritmetika, je uměním o soužití krásných bytostí, kterým říkáme přirozená čísla. Jiná čísla vlastně ani neexistují. Přirozenost existovala v dřívějších dobách i mezi lidskými bytostmi. Lidé jsou však neustále v pokušení ďábla a na jeho přání vytvářejí různé příšery a obludy, kterým se klanějí, kterých se potom v noci bojí, které je děsí. Jsou to sice jenom přeludy, jež nemají skutečnou existenci, ale otravují jim mysl. Přirozená čísla, dodržují boží řád a jsou proto bezkonfliktní, jsou rozumné. Soupeří spolu, porovnávají se, ale nevraždí se navzájem. Jsou to bytosti andělských vlastností.“

    Zhluboka se nadechl a pokračoval. „Jak šel čas, přišli lidé s nápadem, že možná existují nerozumná čísla, cizím slovem iracionální. Ale taková čísla přece nejsou! To jenom lidé se snaží mezi nimi vytvořit vztah, poměr, který sami nepochopí, respektive nejsou schopni pochopit. Třeba poměr délky strany a úhlopříčky ve čtverci nebo pravidelném pentagonu, pětiúhelníku. To však není problém čísel, nýbrž lidí. Vždyť oni ani neví, co je to délka, nemající nic společného s číslem, protože každý z jevů je z jiného světa. Tak jak mohou dělat ukvapené závěry. Křesťanství vykrystalizovalo ve trojí podobu Boha a navázalo tak na filozofické i teologické myšlenky starověkých civilizací Egypta, Mezopotámie, Řecka i Říma. V těchto historických mantinelech se formovalo. Teologie křesťanská a aritmetická jedno jsou. V aritmetice je fyzicky jediné číslo, jediný skutečný vzor, bytost, jíž můžeme posuzovat ostatní čísla. A tím vzorem je jedna podoba božství, JEDNOTKA – syn Boží. Pro jednotku platí pravidlo poznatelnosti, ohraničenosti, porovnatelnosti, jedinečnosti, reprodukovatelnosti, úplnosti, celistvosti, dokonalosti a všech ostatních vlastností, které vytváří námi pozorovaný svět. Chceme-li jednotku ve fyzikálním nebo duchovním světě objevit, pak ji objevíme, neboť je darem od Boha. Pochopitelně, že tím dokonalým pravzorem chtěl být v lidské společnosti leckdo, ale jen jeden jím mohl být. Pro křesťany se jím stal Ježíš Kristus, a proto ho mocní té doby museli zahubit. Popravili jej na dřevěném kříži, neboť jejich otroci a podřízení si nevybrali za dokonalé je, nýbrž Ježíše. V matematice se stal Ježíš Kristus jednotkou, pastýřem uprostřed svých oveček, ostatních čísel. K němu se vytvářely vztahy množství, mezi ním a ostatními vznikaly vztahy popsané číselným poměrem. Vztah zapsaný poměrem mohl představovat sebemenší číslo, nebo zase nepředstavitelně velké číslo, jako je třeba počet zrnek písku v poušti, ale vždy to bylo číslo rozumné, dalo se uchopit rozumem.

 

                                … 1:5 … 1:4 … 1:3 … 1:2 … 1 … 2:1 …  3:1 … 4:1 … 5:1 …          

 

Vrahy této podoby božství, myslím fyzické, zaznamenala Bible Svatá v Novém Zákoně. My však víme, že zbývající dvě podoby božství mají povahu duchovní“, řekl pomalu.

  Chvíli odpočíval, já pil, a on znovu navázal. „Bůh Otec má vlastnosti typu všeobjímající, všemohoucí, vševědoucí, všezahrnující bytosti s dalšími přívlastky. V aritmetickém jazyce se VŠE pojmenovává jako NEKONEČNO. Pozor, nejde o číslo, je s nimi nesouměřitelné, je pojmem. Bůh Duch Svatý má zase vlastnosti andělské. Nemá žádnou tělesnost, nelze jej vyjádřit konkrétním množstvím, ale najdete jej všude, pokud jej hledat budete. Je to božství ve tvaru myšlenky, poznání či prozření. A tak si jej představujeme jako to překrásné NIC, které má tvořivou kreativní sílu. Matematici by mu rádi říkali přítomný Bůh. Myslí si, že chtějí-li, mohou jej mít tady a hned. Tím se dopouštějí velkého hříchu. Normální stav vztahů ve světě čísel je takový, že velikost a množství k nejmenšímu nikdy nemůže, a ani nedosáhne NIČEHO, NICOTY, neboť by se již nemohlo mluvit o nějakém množství. Tuto mez a hranici hlídá Duch Svatý, NULA, která není číslem, stejně jako nekonečno. Je nesouměřitelná, je POJMEM pro limitní stav množství.“

    Při těch slovech jsem zbystřil a přemýšlel o úvahách pana emeritního profesora. Zatímco on usrkával ze své první sklenice vyčpělé sodovky, povídám si nahlas. „Nikdy mne nenapadlo takhle uvažovat. Nula není normální číslo? Vždyť leží na číselné ose mezi kladnými a zápornými čísly?“. „A to je právě ono! Takto lidem pomotali hlavy ti zločinci“, chytil se pan profesor a výrazně oživl. „Začal s tím Francouz a jeho parta. René Descartes se jmenoval. Pěkný syčák!“ „ Nebyl to ten žoldák, co za mrzký peníz bojoval na Bílé Hoře pod vlajkou křižáků proti našim Českým bratřím?“, popíchl jsem Karla Maria Bartu. „Vy ho znáte?“ „Něco málo si pamatuju z dějepisu a tohle mi náhodou uvízlo v hlavě“, povídám. ,,Že bojoval na druhé straně fronty, to bych mu odpustil. Tak to ostatně ve válkách chodí, že někde stát musíte, ale že urazil Boha, to mu odpustit nelze!“ „A jak, prosím Vás?“ „Vy to nevíte? Škubnul za číselnou řadu jako za provaz a nahého Boha v podobě Ducha Svatého, čili Nuly, strčil lidem pod nos, aby se mu posmívali. Ty že jsi Bůh, jsi k ničemu, ty jsi nic. Zařadil ho sprostě mezi lidi, ačkoliv lidskou podobu ani tělesnost mít nemůže. Ale co se ještě nestalo horšího. S ním přitáhl do světa lidí i zlo, negaci, zápornost, Ďábla. Ďáblu se to přirozeně líbí, že mohl vstoupit do lidských myslí jako něco, co běžně existuje a je všudypřítomné. Dluhy, půjčky, chamtivost, a přitom to lidé berou jako normu. Na otázku, kolik máš peněz, řeknete, žádné, jen mínus sto tisíc. To však přece není pravda. Vy máte skutečných sto tisíc, ale dluhů, pohledávek. Množství nemůže být záporné. To je strašný nesmysl. Záporný nebo negativní může být pouze pohled na něj, náš pocit z něj, důsledek“.      

    „Na pomyslném provaze reálných čísel Descartes spoutal a přitáhl do lidských myslí jeden ze tří projevů Trojjediného Boha, nulu. Neuplynuly dvě stovky let a objevil se jiný zločinec, nějaký Carl Friedrich Gauss“. „To byl ten s tou rovinkou plnou čísel“, vstoupil jsem mu do monologu. „Přesně ten. Začalo mu kapat na maják, jak se někdy říká, a že prý čísla, sami duchovní bytosti, mohou mít nad sebou nebo pod sebou anděly strážný, ty dobré, kladné, nahoře, a ty zlé, záporné, dole, pod světem reálných čísel. Vztyčil v místě nuly svislé břevno, na které napsal: Zde jsou všechny čistě zdánlivé, imaginární bytosti, které můžete lidičky zapřáhnout do svých služeb. Nejhorší na celé té činnosti ale je, že zafixoval symbol božství, Ducha Svatého, v přítomnu. Nestydím se říci, že tito dva gauneři za přispění dalších zosnovali druhé ukřižování Boha. Jen se na ten jejich kartézský kříž podívejte. Uprostřed je přibitý symbol Ducha Svatého, nula, a strašně trpí, protože jeho duše nemá volnost a z poloviny směrů na ní dotírají temné síly v podobě negativních symbolů.“

    Viděl jsem, jak pan profesor je zanícený pro svůj spravedlivý boj, a tak po dalším doušku zlatavého a chladivého plzeňského moku jsem se pokusil zažertovat. „To jsem zvědav, co provedli Bohu Otci, poslednímu z božské trojice.“ „Budete se divit, pane Ježku, ale i tací a takové lidské zrůdy se našly. Do božího hájemství absolutní nicoty a veškeré mnohosti i nepředstavitelnosti se snažili vloupat někteří rádoby matematici. Jedním z nich byl nějaký amatér, kterého pan profesor Kronecker vždycky pořádně sejmul. Z Akademie pak po svých blábolech odcházel jako spráskaný pes. Nějaký Georg Cantor. Čmáral si tužkou po papíře a vymýšlel blbosti. Jako že je mnoho nekonečen, a nikoliv jeden číselný Bůh Otec. Dával jim různá přízviska, jako akutní či aktuální nekonečno, potenciální nekonečno a spousta jiných nekonečen. Aby byl zajímavý, tak jim přiděloval symboly z hebrejské abecedy, jako například Alef 0, Alef 1, Alef 2. Když se ho slušní lidé ptali, jak na to přišel, tak předváděl jakési show se zápisy čísel a motal dohromady zápisy zlomků, desetinných čísel, celých kladných a záporných čísel, a když omráčil lidi svou pohotovostí a výřečností podvodníků, řekl jim, že když ty zápisy bude číst svisle, šikmo zprava dolů, šikmo zleva dolů, že těch čísel vlastně strašně přibylo, a tudíž jich nemůže být jen normální nekonečný počet, nýbrž kvalitativně úplně jiné množství. A teď do toho ta vymyšlená čísla ďáblova, nerozumná, iracionální … “. 

      Chci pana profesora uklidnit, a tak mu povídám: „To si to Bůh Otec nechal líbit, takové zneuctění a znevažování, kopání do sebe a přehazování do všech stran?“ „To víte, že ne. Cantorovo rouhačství nebralo konce a tak ho musel Bůh ztrestat. Stalo se to tehdy, když už přestal být úplně soudný a vzal si do hlavy, že najde jenom jakousi polovinu božství, něco mezi nultým a prvním stupněm jeho smyšlených nekonečen. Tenkrát mu nadobro přeskočilo a zavřeli ho do blázince, kde se chvíli ještě trápil a pak bídně zhynul všemi opuštěn jako šílený sebevrah.“ „Tak to je smutný příběh, pane Barto. A myslíte si, že byli ještě nějací jeho pokračovatelé“ „Samozřejmě, těch je! Rouhači to jsou, a nedají pokoj, dokud neskončí stejně.  Teď nedávno, jeden z nich, si hraje na stvořitele. Vymyslel takovou pitomost, že z ničeho vytvoří Svět. Samozřejmě aritmetický. Začal si také, jako Cantor, zahrávat s množinami, jak tomu nesmyslu říkají. Podobně slovními obraty a triky předvádí, jak se dá z nuly či prázdné množiny a její negace, opaku, vytvořit jakékoliv přirozené číslo. To mu však nestačí, a jdouce ve šlépějích svého učitele Satana, začal vytvářet i jiné aritmetické objekty, než jsou přirozená čísla. Například zlomky z ničeho. Bojím se, aby to psychicky unesl. Všichni mu zatím tleskají, jak je úžasný, ale první známky šílenství se už u něj objevují“. „Jak se to, pane profesore, u něj projevuje“. „Normálně, už mu nestačí, že na konferencích vykřikuje, že je Bůh, že z ničeho stvoří svět, jaký se mu zlíbí, ale on se už jako stvořitel podepisuje. Ti nevědomí si myslí, že svá čtyři jména zdědil po předcích, ale on si je s tímto záměrem přibral. Představte si, že se podepisuje: J. H. W. H. CONWAY.“ „ A co se skrývá pod těmi čtyřmi písmeny, pane profesore?“ „To je, pane kolego, božský tetragrammat, tak jak jej Hebrejové píší pro nevyslovitelné jméno Boha Stvořitele. Dvojí nádech, první a třetí hláska, a dvojí výdech, druhá a čtvrtá hláska. Ve Starém zákoně je nazýván Jehovou. V Novém Zákoně značí: Jsem Ten, Který Jsem. Nemáte pocit, že je to vrchol rouhačství?“. „ Mám, pane profesore, ale mám už šest dvanáctek, přestávám být soustředěný na váš výklad, tak půjdu bydlet. Třeba se ještě někdy potkáme. Těšilo mne a nashledanou“ Zvedám se od stolu, že u pultu zaplatím, točí se mi hlava a nevím přesně, do jaké míry je to z piva nebo z jeho výkladu. Pan Karel Mario Barta na mne vesele zamrká a praví. „Myslím, že to nebude dlouho trvat. Tedˇ, když jsem tu ve vsi koupil chalupu a našel tak chápavého posluchače, jako jste vy. To si na sodovku do hospody „ U Muchů“ zajdu častěji.“    

 

         Tak, co si o tom chlapovi myslíš. Je to blázen?  Mám se mu vyhýbat?  

                                                                                                                   Zdraví tě Pepa Ježek

 

 Drahá sestřenko. Musím Ti povědět o dalším setkání s KMB.